Neviditelný spolubydlící

Co je to s vámi!?

S mámou jsem celý víkend nemluvila. I Mike se choval divněji než normálně. Danny přede mnou něco tajil a já si připadala jako duch.

Se sbalenou taškou, náplastí na krku a bez pozdravu jsem odešla na autobus. Ani jsem nevěděla, jestli jde Danny se mnou. K mojí smůle, byl autobus úplně plný. S velkou taškou přes rameno jsem balancovala mezi spokojeně sedícími lidmi celých třicet minut. Vystoupila jsem a konečně se mohla pořádně nadechnout.

V pokoji nikdo nebyl. "Asi přijedou až v pondělí," řekla jsem si pro sebe. Trochu jsem vybalila a pak si sedla na postel. "Danny? Jsi tady?" zeptala jsem se a pochybovala, že mi odpoví. Nic, ticho. Cítila jsem se trochu nesvá, protože od svých šesti let jsem prakticky nikdy nebyla sama víc jak na hodinu.

Na chodbě jsem pozdravila pár neznámých lidí a mířila si to přímo ven. U dveří na nástěnce mě zaujal letáček. HLEDÁME VÝPOMOC! Byl to leták z jedné kavárny nedaleko odtud. Adresu jsem si přečetla dvakrát a doufala, že mají otevřeno v devět hodin ráno.

Usmálo se na mě štěstí a já vešla do jen pět minut otevřené kavárny. Jedna holka zrovna sundavala židle. Když se na mě otočila, zjistila jsem, že je to totální emařka. Z obličeje jsem jí viděla jen jedno tmavě namalované oko s kroužkem v obočí, půlku nosu zase s kroužkem a pusu dokonce se třemi kroužky. "Ehm, ahoj, já jsem Mai a přišla jsem kvůli tomu letáku s..." Černovláska se otočila a zakřičela: "Héj! Šéfová, přišla vám nová výpomoc." Otočila se a odešla někam dozadu. Odtud taky vyšla celkem sympaticky vypadající žena. Mohla mít tak okolo třiceti let. "Ahoj, ty jsi tu kvůli té brigádě?" zeptala se mě milým hlasem. Kývla jsem a usmála se. "Tak pojď se mnou do kanceláře."

Zapsala mě do dvoudenního kurzu, abych se naučila pracovat se všemi přístroji tady. Pak jsme spolu s Lily - tou emařkou - sepsaly rozpis služeb. Já měla pondělí, středu, pátek po škole a neděli jsme měly spolu skoro celý den.

Když jsem odcházela, měla jsem ze sebe fakt dobrý pocit. Cítila jsem se tak nějak.... soběstačná. Rozhodla jsem se trochu porozhlédnout po městě. Jen po cestě jsem potkala asi tři cukrárny. Zastavila jsem se u té nejblíž k autobusovému nádraží, protože se mi prostě líbila nejvíc. "Tady se mi bude fakt hodně líbit," řekla jsem si pro sebe. "Jo, taky si říkám," odpověděl mi Jonathan, který se záhadně zjevil vedle mě. "Ahoj, tak si se taky rozhodl prozkoumat město?" zeptala jsem se ho s úsměvem na tváři. "Ne, já přišel čistě jen kvůli zmrzlině, jdeš taky?" Samozřejmě, že jsem souhlasila. 

Uvnitř to bylo nádherný. Sladce to tu vonělo čokoládou a jablky. Na žlutých zdech byly obrázky dortíků, zmrzliny, pohárů a kafe. S Jonem jsme si sedly ke kulatému stolu v rohu místnosti. Začali jsme se spolu bavit, já mu řekla jeho novou přezdívku, protože jeho jméno je vážně až moc dlouhé. Povídali jsme si jen chvíli, ale i tak jsme byli zabraní do blbostí, že jsme si vůbec nevšimli servírky. Odkašlala si, aby upoutala naší pozornost. "Vítejte u Cukříka, co si dáte?" zeptala se nás jedna blondýna. A ne jen tak ledajaká blondýna, byla to Jessie. Bylo vidět, že je na mě pořád naštvaná za tu poznámku o kurvení se. "Ahoj Jessie, já si dám ten čokoládový pohár," řekla jsem až moc přátelsky. Přikývla a zapsala si to, pak se podívala na Jona. "Já si dám pistáciový pohár s třešničkami na víc," řekl s přiblblým úsměvem. Jessie protočila očima a odešla k pultu.

"Takže, extra třešničky?" zeptala jsem se pobaveně. Podíval se na mě dost vražedně a já dostala záchvat smíchu. "Jestli to někomu řekneš, udusím tě třešničkou," řekl naprosto vážně a já už ani nevydávala zvuk, prostě jsem brečela a cukala sebou smíchy. "Si v pohodě?" zeptal se pobaveně. Zakroutila jsem hlavou a naznačila slovo ne. "Tak skus myslet na něco smutnýho. Mrtvý koťátka, ehm... malý srnče sedící u svojí zastřelený maminy, mrtvý lidi a málo třešniček." Dokonce se mi podařilo na chvíli se přestat smát, ale jakmile vyslovil slovo třešnička, začalo to od začátku.

V obličeji úplně červená jsem jedla svůj pohár. Okolo mě prošel kluk s úplně úžasným zadkem. Dost okatě jsem se na něj koukala, ale co bylo horší, že na něj přímo zíral i Jon. Zvedla jsem jedno obočí. Začal se červenat a sklopil hlavu zpátky ke svému poháru. Přes stůl jsem ho praštila do ramene a zasmála se. "Co se ti vlastně stalo s krkem?" zeptal se mě a snažil se tím zamluvit to trapné červenání. Uchechtla jsem se a nevědomky si sáhla na krk. "Doma je to v poslední době trochu.... no fajn hodně divný," řekla jsem a dojedla poslední sousto. "Tebe doma snad mlátí nebo co?" zeptal se a já rychle začala kroutit hlavou. "Ne, to ne, ale když jsem otevřela dveře, vedle mě přistála váza. Ani mi neřekli, proč se tak hádali. Celý víkend jsem s nimi nepromluvila a myslím, že tenhle víkend zůstanu tady," dostala jsem ze sebe na jeden nádech. Jon na mě jen divně koukal, tak jsem se zvedla a šla k pultu zaplatit. Jessie se na mě otráveně podívala. "Budete platit dohromady nebo zvlášť?" zeptala se. "Zvlášť, tady to máš a uvidíme se na pokoji." Vyšla jsem z cukrárny a Jona tam jaksi nechala.