Neviditelný spolubydlící

Vojáčci

Přišla jsem k němu blíž. Hlavně se ho nesmím dotknout. Klekla jsem si pár kroků od něj. "Ahoj," začala jsem klidně a on ke mně zvedl pohled. Usmála jsem se na něj a on najednou oživl. "Ty mě vidíš?" Přikývla jsem a ucukla před jeho rukou, která se mě chtěla dotknout. "Nedotýkej se mě. Když to uděláš, oba budeme mrtvý," řekla jsem a pak jsem si to uvědomila. "A i ty budeš mrtvější než jsi teď." Nechápavě nadzvedl obočí, ale odtáhl se ode mě. "Co po mně chceš?" řekl s pohledem upřeným do stromu. "Potřebuju tvojí pomoc. Jestli se mě dotkneš, oba se přeneseme na místo, kde duším berou jejich sílu a prakticky je tím zabíjí. Já a spousta dalších se vás snažíme zachránit, ale budeme potřebovat veškerou pomoc." Uchechtl se. "A pro co přesně bych to měl udělat. Co se se mnou stane, jestli porazíme?" Nevěděla jsem to sice jistě, ale potřebovala jsem ho přemluvit. "Budeš dělat, co budeš chtít."

Po chvilce váhání na mě s úsměvem kývl. "Takže... co teď mám udělat?" Ukázala jsem na Jessie. "Jessie tě sice nevidí, ale je obeznámená se vším, co se tady děje. Už jsem ti říkala, že potřebujeme co nejvíc duší. Jsi deska náš první, jestli ti to nebude vadit, tak jen budeš chodit s námi. Pak tě představíme Nickovi." Ještě chtěl něco říct, ale já ho přerušila. "Kdo je Nick ti vysvětlí Jessie. Viděl jsi někde poblíž někoho dalšího z autobusu?" Přikývl a ukázal směrem dál do lesa. "Chtěl jsem jít s nimi, ale nevypadali zrovna příjemně." Přikývla jsem. I on měl špatně natočený krk a bylo jasně vidět, že to byla příčina jeho smrti. Pořád ale vypadal normálně. S ostatními už takové štěstí mít nebudu.

A měla jsem zatraceně pravdu! O pár metrů dál jsme našli ubrečenou mladší holku. Mohlo jí být tak čtrnáct let maximálně.  Celý obličej měla potrhaný asi od skla a dřív blond vlas celé slepené krví. Na šedé mikině měla další fleky od krve a celkově vypadala jako tygří hračka. Nahodila jsem milý úsměv. Udělala jsem prakticky to samé, co s první duší, akorát jsem jí musela víc uklidňovat a představovat jí Ricka (první duše). V tom lese jsme ještě našli čtyři další duše. Chlápka okolo dvacítky s velkou dírou v břiše, holku mého věku s nechutně otevřenou zlomeninou stehenní kosti (kupodivu mohla chodit normálně), nějakého postaršího muže s rozbitou hlavou a nakonec dalšího muže s půlkou obličeje. Nikoho jsem nemusela přemlouvat dlouho.

Kdyby měli normální lidé mojí schopnost, asi by už utíkali před takovým zástupem. Vypadali jsme jako menší oddíl vojáků smrti. Jenže oni viděli jenom dvě holky, který se podle nich asi ulily ze školy. Sehnaly jsme s Jessie šest duší, což bylo zatraceně málo, ale kde bychom měli hledat dál? Vlastně nevím jestli mi někdo čte myšlenky a nebo mám prostě štěstí. Když jsme všichni stáli na zastávce a čekali na autobus, přišla k nám jedna postarší paní. "Je dobře, že chodíte alespoň po dvojičkách, děvčata," začala takovým milým hlasem a já se připravovala na kázání. "Nedaleko odtud nedávno znásilnili dívku vašeho věku. A ne jenom to! Oni ji pak ještě zabili," pokřížkovala se a mile se na nás usmála. Jessie kývla a já se snažila neznít moc  dychtivě. "A nevíte kde přesně se to stalo? My máme ve škole takový projekt..." "Je to asi dvě ulice odsuď, tímhle směrem," ukázala někam od zastávky. Podívala jsem se na Jessie a ta s povzdechem přikývla.  Vytála jsem z kapsy mobil, abych nevypadala tak divně a otočila se k Rickovi. "No, jo dobře. Teď půjdete s Jessie domů, já si musím ještě něco zařídit, ok?" Rick přikývl. "Ahoj mami."

Našla jsem to celkem jednoduše. "Ta páska mi fakt usnadňuje práci," mumlala jsem si pro sebe, když jsem tu blbost dneska po druhé podlézala. Nečekala jsem, že bude hned tady, hodlala jsem se nejdřív podívat přímo k místu činu a pak v okolí, ale ona stála kousek ode mě. Vypadalo to jako taková ta klasická hororová scéna, kdy nějaký démon stojí zády k vám a hned co se k němu přiblížíte, vás zabije. No, doufala jsem, že tohle nebude ten případ. Šla jsem k ní pomalu blíž. Málem jsem vypustila svojí duši, když někdo promluvil.  Nebyla to ona, tohle byl mužský hlas. "Co tu tak čumíš, jedna blbka už tu chcípla, nechtěj bejt další," Duše se otočila s nechápavým výrazem a když se naše pohledy setkaly, přejela si prstem po krku. Popošla kousek dál a ukázala na bezdomovce, kterému pravděpodobně patřil ten hlas. "Dělám jen projekt do školy," zalhala jsem a koutkem oka jsem sledovala duši. Kromě krvavé skvrny na šatech vypadala normálně a pořád ukazovala na toho bezdomovce. "Koukej odsud padat, nebo tě vyprovodim," řekl nepříjemným hlasem. Nevím jestli chytili vraha té dívky, ale z tohohle chlapa jsem měla vážně špatný pocit. Nějak jsem se ztratila v pohledu té mrtvé holky. Nevšimla jsem si, že se ten bezdomovec zvedl. "Tak fajn, jak chceš, dáme malý opáčko, děvko." Blížil se ke mně a já si uvědomila, že je opilý. Motal se a cestou zakopl o nějakou flašku. Neměla jsem ani moc strach, protože v tomhle stavu by mi asi neublížil. "To on tě zabil?" zeptala jsem se duše nahlas. "Sklapni a přestaň utíkat!" zařval bezdomovec a já se zasmála. Nehnula jsem se z místa... Ta duše přikývla a v obličeji jsem jí viděla nenávist. Vzala jsem víko od popelnice a pořádně si ho prohlédla.  Tohle jsem chtěla vždycky zkusit. Napřáhla jsem se a praštila nic nechápajícího bezdomovce tvrdě do hlavy. Duše se zasmála a poprvé na mě promluvila. "Nebýt mrtvá, byly bychom kamarádky."

................

 S touhle duší to bylo rychlý, dokonce jsem ještě stihla ten samý autobus, na který jsme čekali původně. Bylo to sice směšné, ale všechny duše si k někomu sedly. A každý se alespoň jednou pokusil dotknout svého spolusedícího. "Tak sedm není zase tak špatný, ne?" Ušklíbla jsem se na Jessie. "Pořád je nás podle mě málo, ale pro dnešek stačilo," řekla jsem a podívala se  z okýnka. Tohle nebude trvat jenom jeden den. Jsem si jistá, že zítra pojedeme hledat zase.