Neviditelný spolubydlící

Duch

"Mai! Co se sakra děje!?" křičel na mě Gary. Už asi pět minut jsem civěla na tu znetvořenou bytost přede mnou. "Nechtěl jsem vás vylekat, jen bych potřeboval malou výpomoc. A jelikož jste za dva roky první živá duše, která mě vidí..." Na sucho jsem polkla. "A s-s čím vám můžu pomoct?" Stvoření, Andrew se na mě zářivě usmál, což bylo samo o sobě děsivé, protože měl hlavu pořád nepřirozeně nakloněnou. "A dost. Jestli mi neřekneš co se děje, dojdu pro Marka," řekl Gary podrážděně a vstával z postele. "Ne!" vykřikla jsem a stáhla ho zpátky na postel, protože šel přímo proti Andrewovi. "Tak mi řekni, co se děje?" S pohledem pořád upřeným na Andrewovi jsem se zhluboka nadechla. "Asi vidím duchy," řekla jsem potichu. Gary se vedle mě napjal. "Jsi si jistá?" Andrew pokýval hlavou a musel si jí přidržet, protože mu málem spadla dozadu. "Naprosto."

V pokoji bylo hodně lidí a jeden duch. "Patricku?" zeptal se Mark. "Ne, žádná mysl navíc tady není," odpověděl mu a ze mě tak udělal blbce. "Ale já přísahám, že ho vidím!" Lucy si sedla ke mně na postel a podívala se přímo na Andrewa. "A nemůže mít halucinace z tý vany? Přece jenom byla skoro mrtvá." Vraždila jsem ji pohledem. Copak mi tu nikdo nevěří!? "Já nebyla skoro mrtvá. Já byla mrtvá, Lucy," řekla jsem chladně a podívala se na Marka. "Když jsem se vracela zpátky, měla jsem pocit, jakoby se mě něco drželo. A před tím než pro mě Gary přijel, jsem mluvila s Dannym. A pak jsem přece viděla tu postavu za oknem," blábolila jsem a neuvědomovala si následky. Lucy se na mě nechápavě dívala. "S Dannym? To je ten tvůj spolužák?" Podrbala jsem se na zátylku. "Ehm, ne. Myslím toho, co jsem pobodala ve sprše." Pokývala hlavou. "Jo tak. A byl hodně naštvaný?" zeptala se a já se musela pousmát nad Dannyho reakcí. "Vůbec. Věděl, že jsem to nebyla já." Mark si netrpělivě povzdechl. "To je sice hezký, ale jaksi to vůbec nic nedokazuje. Přece jen jsi byla ve všech těch situacích sama." Tikalo mi oko. Byla jsem doopravdy hodně nasraná. "Fajn, tak co mám jako teď dělat? Mám se vás pokoušet přesvědčit? Nebo mám Andrewa prostě ignorovat?!" Poslední slova jsem zakřičela. Všichni se na mě dívali nechápavě, nebo bez zájmu. Začali si mezi sebou něco šeptat a já se zase cítila jako na základce, kdy si o mně každý povídal jak moc jsem divná. 

Bolela mě hlava, protože všichni mluvili naráz. Zacpala jsem si uši, pokoušejíc se aspoň trochu ztlumit všechny ty hlasy. Na svých ramenech jsem ucítila něčí ruce a uvědomila si, že v místnosti už nikdo nemluví. Všechno to bylo jen v mojí hlavě. Ty hlasy šeptaly pořád to samé. "Ona je most. Musíš mi pomoct. Mai! Prosím! Most by nám mohl pomoct!" 

Někdo se mnou zatřásl a to mě trochu probralo. Pořád jsem neslyšela, co na mě ta osoba křičela, ale už jsem trochu vnímala svoje okolí. "Mai! Ksakru už se prober," řekl mi někdo těsně u obličeje. Párkrát jsem zamrkala a ujasnila si situaci. Všichni na mě koukali jako na naprostého idiota. "Už vnímám," řekla jsem a lekla se svého hlasu. Měla jsem strašně sucho v krku a trochu mě i bolel.

Dozvěděla jsem se, že jsem začala z ničeho nic křičet a nikdo mě nedokázal umlčet. Křičela jsem prý pět minut v kuse. "To musí být určitě nějakej rekord," snažila jsem se trochu odlehčit tu vážnou situaci, ale podle jejich výrazů se mi to moc nepovedlo. "No, ale určitě si se dozvěděla spoustu důležitých věcí," řekl někdo za mnou. Otočila jsem se a dívala se přímo do očí Andrewa. Trochu jsem se lekla a slezla z postele. Rozhlédla jsem se po ostatních, ale každý řešil něco jiného a mě si nevšímali. "O čem to mluvíš? Vždyť ani nevím, co se to dělo," šeptala jsem, aby mě neměli za ještě většího blázna. "To já sice taky ne, ale musíš to udělat ještě jednou. Já se tě budu držet, ale zpátky se vrátíš sama." Zrychleně jsem mrkala. Snažila jsem se to všechno pochopit, ale vůbec mi to nešlo. Andrew mi pomohl. "Ty jsi most. Most mezi...ehm, nejsem si jistý jak to nazvat," odmlčel se a pak najednou vykřikl. "Most mezi světem mrtvých a světem živých. Chápeš to?" Přikývla jsem, tak nějak mi to dávalo smysl. "A co mám teda dělat?" zeptala jsem se trochu víc nahlas. Rozhlédla jsem se kolem sebe, ale naštěstí si mě pořád nikdo nevšímal. Naznačila jsem Andrewovi, aby šel za mnou. 

Nepozorovaně jsme se vyplížila z pokoje. Oknem na chodbě šlo dovnitř příjemné světlo. Na chvíli jsem zavřela oči. "Nerad tě ruším, ale já už bych chtěl vážně odejít," řekl Andrew smutně. "Tak mi řekni jak," odpověděla jsem mu aniž bych otevřela oči. "Mohla by jsi to zkusit znovu a já bych se tě tentokrát držel." Prudce jsem otevřela oči a nadzvedla jedno obočí. "Promiň, ale můžeš se ty vůbec něčeho držet?" Podíval se na soje ruce a hlava mu spadla trochu víc dopředu. Lehce jsem se zatřásla, když se ke mně přiblížil a natáhl ruce. 

Pamatuji si, jak mi mamka vždycky vynadala, když jsem se jí dotkla studenýma rukama. Říkala mi: "Tak tohle už víckrát nedělej, je to jako kdyby se mě dotkla smrt." Vždycky jsem se tomu smála jako praštěná. I teď jsem se chtěla zasmát, protože skutečnost byl hodně jiná. Když se mě Andrew dotkl, necítila jsem chlad na svojí kůži. Měla jsem pocit, jako kdyby mi někdo zamrazil všechny moje vnitřnosti. Nemohla jsem se hnout, nemohla jsem dýchat. Chtěla jsem, aby toho nechal, ale on se mi jen upřeně díval do obličeje. "Pusť..." zasípala jsem, jenže on svůj 'stisk' ještě zesílil. Projevilo se to bolestí v břiše a pocitem, že se za chvíli roztříštím na malé kousky. "Přenes mě pryč a já tě nechám jít!" řekl už vůbec ne milý hlas, který patřil Andrewovi. Tiskla jsem víčka pevně k sobě a snažila se o ten přenos.

Najednou jsem se mohla zase nadechnout. Cítila jsem se lehká jako nikdy. Otevřela jsem oči. "No to si děláš prdel!" řekla jsem dost nahlas, ale to stejně nevadilo. Nikdo mě totiž nemohl slyšet, protože jsem seděla sama na útesu. Pode mnou se rozléhala nádherná krajina. Seděla jsem až na úplném kraji a tak jsem se opatrně posouvala dozadu. Když už byly i moje nohy na pevné zemi, otočila jsem se. Spadla mi brada a nemohla jsem odtrhnout zrak z toho co jsem viděla.