Neviditelný spolubydlící

Vtip

Amulet mě někam přenesl. "To si děláš srandu!? Proč jsem teda skákala z toho okna!" křičela jsem na neživou věc na mém krku. Když jsem si uvědomila, že mi asi neodpoví, začala jsem se rozhlížet.

"Tohle je nějaký špatný vtip!?" zeptala jsem se sama sebe nahlas. Stála jsem před opuštěným domem. V noci, sama, bez baterky... "Tak to určitě ne" Otočila jsem se a plánovala se odsud dostat co nejdál, ale provázek okolo mého krku se utáhl a táhl mě zpátky. Pokoušela jsem se ho sundat, ale začal mě dusit. Čím blíž jsem byla k domu, tím méně mě škrtil. "Tohle je jak noční můra," šeptla jsem si potichu a vstoupila do domu. 

"Jak tu mám sakra někoho najít, když nevidím ani na svoje boty!?" špitla jsem a sáhla na amulet v naději, že mě třeba povede. Takové štěstí jsem samozřejmě neměla. Nejsem si jistá, jak se mi to podařilo, ale asi po deseti minutách bloudění jsem našla dveře... ty kterými jsem vstoupila dovnitř. Plácla jsem se do čela. S povzdechem jsem vzdala svůj "plán" najít toho ducha při odpočinku a amuletem ho dopravit do světa duší. Nervózně jsem poklepávala nohou, protože to co jsem se chystala udělat, byla vážně hloupost. Prudce jsem se zvedla a dřív, než jsem si to stihla zase rozmyslet, jsem zakřičela na celou budovu. Přikryla jsem si dlaněmi pusu. 

Rychle jsem se vzpamatovala a schovala svůj amulet pod triko. Minule se ode mě držel dál jenom kvůli němu. Čekala jsem ve dveřích. "Už úplně vidím jak na mě vyběhne nějaký bezdomovec se sekerou..." V tu chvíli se přede mnou zjevil ten duch. Lekla jsem se jako svině a nadskočila jsem. "Co tady sakra děláš!?" začal na mě řvát. Dělala jsem, že se ho bojím a o krok jsem couvla zpátky. Můj plán vyšel a on se začal přibližovat. Musela jsem s ním hrát hru na kočku a myš. Couvala jsem pořád zpátky. "C-co jsi zač!?" Věděla jsem, že se přibližuji ke stromu naproti budově. Můj plán by zcela jistě vyšel, ale začal foukat vítr. Nebrala jsem to na vědomí, než mě ozářilo měsíční světlo. Duch se mi podíval do tváře a zastavil se. "Ty jsi spolužačka mojí sestřičky. Máš na krku ten hnusnej kámen, to znamená, že jsi Jejich poskok," ukázal na řetízek vykukující zpod mého trička. Rozhodla jsem se přestat s tím divadlem. "Nejsem ničí poskok, dělám to dobrovolně." Odfrkl si. "Vypadáš na milou holku a děláš tyhle odporný věci," brblal si potichu. "Odporný věci!? Pomáhám duším, které se sami nemohou dostat dál! A navíc, ty jsi zabil svojí sestru, nemáš mi co vyprávět o odpornostech." Začal se šíleně smát. "Uznávám, že to ode mě asi nebylo úplně nejmilejší... Ale ty jsi taky dobře pomatená." Otočil se a chtěl odejít. "Počkej, co tím myslíš?" zeptala jsem se ho zvědavě. Ďábelsky se na mě podíval. "Myslíš si, že někomu pomáháš? Jsi na omylu holčičko. Ty jen zabíjíš mrtvý lidi," řekl a vypařil se.

Šla jsem domů po svých, protože můj amulet přestal fungovat. Asi to byla pomsta za nesplnění úkolu. Trvalo mi zatraceně dlouho, než jsem vůbec zjistila, kde jsem. Z názvu města na ceduli, jsem s menším oddechem zjistila, že to mám domů tři kilometry. "Mohlo to dopadnout hůř," povzdechla jsem si smířlivě. Alespoň jsem měla čas přemýšlet. 

"Jak to sakra myslel, že zabíjím mrtvý lidi? Vždyť to je blbost, to už snad nejde..." mrmlala jsem si potichu a kopala do kamene před sebou. Najednou vedle mě zastavilo auto. "Mai? Jsi to ty?" zeptal se mě dívčí hlas. "Jessie? Co tu děláš?" Ve tmě jsem viděla jen její siluetu, ale ten hlas bych si asi nespletla. "Nastup si do auta." Jsem velmi líný člověk, tak jsem moc dlouho neváhala.

Pozdravila jsem mně neznámého řidiče a znovu se zeptala co se děje. "Máme prázdniny a na intru probíhají nějaký práce na budově. Všechny nás poslali domů, aby jsme se jim tam prý nepletli." Nechápavě jsem na ní zamrkala. vůbec jsem nevěděla o prázdninách. "A proč jsi tady a ne...?" "Že bydlím v děcáku jsem se už zmiňovala." Jen jsem kývla hlavou a ona pokračovala: "Je tam jeden takový vychovatel... No prostě jsem tě chtěla poprosit, jestli bych nemohla zůstat přes prázdniny u tebe," vychrlila ze sebe na jeden nádech. "Tak určitě, aspoň nebudu na mámu sama. A ta taky určitě ocení společnost." Usmála se na mě. "Díky, máš to u mě. Co ty si tam vůbec dělala?" "Neptej se," řekla jsem okamžitě a když jsme vjeli do města, kde bydlím ukázala jsem na náš dům. 

Jessie zaplatila a auto odjelo. Všimla jsem si, že se z obývacího pokoje svítí. "Sakra!" "Děje se něco?" "Ehm... Nebudu se ptát, proč jsi přijela tak pozdě a jak jsi to vlastně celý plánovala, ale já jsem něco vymyslela, takže mi jen potvrzuj moje slova, dobře?" Beze slova přikývla a já s husí kůží otevřela dveře. Sice jsem přežila svojí vlastní smrt, ale není nic děsivějšího než moje vlastní matka.  Vešla jsem do obývacího pokoje s Jessie za zády a hned se setkala s naštvaným pohledem mojí matky. 

"Mladá dámo! Můžeš mi laskavě vysvětlit, kde jsi ksakru byla!?" Možná to je tím, že je těhotná, ale rozhodně se víc zajímá. "Mami, tohle je Jessie," řekla jsem a postrčila jsem Jessie před sebe. Všimla si jí asi až teď, ale stalo se přesně to, co jsem čekala. Začala se chovat mile. "Oh... Zdravím Jessie. Promiň že se ptám, ale ví tvoji rodiče, kde jsi?" zeptala se a věnovala mi vražedný pohled s úsměvem na tváři. Jessie byla nesvá a čekala, že jí nějak pomůžu. "No, víte... já jaksi rodiče nemám." Jakmile to řekla vstoupila jsem do rozhovoru já. "Mami, Jessie je moje kamarádka. Před pár hodinami mi volala a brečela mi do telefonu, kvůli určitým problémům s jejími spolubydlícími. Ptala se mě, jestli by u nás nemohla přes prázdniny zůstat a já jsem jí na to kývla. Omlouvám se, že jsem ti to neoznámila, ale byla jsi předtím tak rozrušená a já tě nechtěla budit. Mohla by tady teda Jessie zůstat?"

Když se mamka zářivě usmála na Jessie, v duchu jsem si sama se sebou plácla. V obýváku jsme s Jessie osaměly, protože šla mamka připravit pokoj pro hosty. "Teda, věděla jsem, že umíš dobře lhát, ale tohle bylo geniální," uznala Jessie moje divadlo. Zašklebila jsem se na ní. "Léta praxe." Jessie se trochu zasmála. "Jo, léta praxe lhaní o tom, že jsi v místnosti sama," špitla Jessie když prošla okolo mě. Lehla si na gauč a zavřela oči. "Doufám, že zítřek nebude tak na hovno."