Neviditelný spolubydlící

Onen svět

Přede mnou v kamenném trůnu seděl nějaký stařík. Měl před sebou na stole hromady papírů a myslím, že si mě ani nevšiml. V tom trůnu byl zasazený velký zelený kámen. Rozhlédla jsem se okolo sebe. Za mnou útes a přede mnou stůl, který kdybych se pokusila přelézt, shodila bych tomu staříkovi všechny papíry. Neměla jsem na výběr, musela jsem s ním mluvit.

"Ehm... Dobrý den?" pozdravila jsem nejistě, ale ten chlápek mě ignoroval. "Promiňte, můžete mi říct, kde jsem?" řekla jsem trochu víc nahlas a chlápek zvedl ruku se slovy: "Vydrž chvíli dítě." Našpulila jsem rty a dala ruce v bok. Když mi došlo, že to vypadá dětinsky, radši jsem toho nechala. Rozhlédla jsem se kolem sebe a doufala, že mě nikdo neviděl. Jenže já mám prostě štěstí. Uslyšela jsem nad sebou hluboký smích. 

K zemi se snesl mladě vypadající hnědovlasý chlap s křídly. Udiveně jsem na něj zírala a on se pořád jenom chechtal. "Být tebou, najdu si čas Petere. Přišel tě navštívit jeden z nerváčků," promluvil opřený o stůl toho starce - Petera. Peter okamžitě zvedl hlavu a změřil si mě nepříjemným pohledem. Jeho hlava klesla na desku stolu a vypadl jako já na hodině matiky.

"Ne! Proč je to další nováček? Nemám rád nováčky! A úplně nenávidím nováčky nerváčků!" mumlal sklíčeně s očima upřenýma na tom 'andělovi'.  "Mám toho moc! Podívej se na můj stůl, vždyť já už ani nevím jakou barvu má ta deska pod všemi těmi papíry. A za všechno můžou tihle nerváčci. Schválně děvče, víš co si zač?" Trošku vyjeveně jsem na něj zírala a chvíli váhala s odpovědí. "Ehm... člověk? Řekla bych." Nad mojí odpovědí znovu položil hlavu na stůl a něco zamumlal. Pak se sklonil a vytáhl něco ze šuplíku. To něco podal 'andělovi'. "Prosím, teď když už máš všechno potřebné, pusť se do vysvětlování. On tě ten smích přejde, až to budeš dělat po sto padesáté jako já." Ten okřídlený chlap se jenom uchechtl a natáhl ke mně ruku. Přešla jsem k němu, ale za ruku ho nevzala. On se nad tím jenom pousmál a zadíval se někam vedle stůl.

Skála pod námi se začala trochu otřásat a rozšiřovat. Vedle toho stolu prostě vyrostly schody. Následovala jsem bruneta po schodech dolů, i když jsem jim moc nedůvěřovala. Neměla jsem nejmenší ponětí, kam mě to vede. "Mimochodem, já jsem Henry," řekl brunet. To jméno mi k němu vůbec nesedělo, ale jen jsem mu na to s hraným úsměvem kývla. Schody se stáčely pořád doprava a připadalo mi, že jdeme už celou věčnost.

"A ty jsi?" vytrhl mě Henryho hlas ze zamyšlení. "Já jsem Mai." Konečně jsem viděla kam jdeme. Pod schody se rozprostíral zelený plácek, vypadající jako z pohádky. V trošku vyšší trávě rostly různobarevné květiny, na které občas usedl nějaký ten motýl. Měla jsem chuť si tam lehnout a válet sudy jako šílenec. "To je celkem hezký. Už jsem to tu viděl v hodně podobách. Jsem rád, že to dopadlo takhle," promluvil s mírným úsměvem Henry. Nechápavě jsem k němu naklonila hlavu. Natáhl ke mně ruku a ji tentokrát přijala. Dovedl mě doprostřed té kouzelné louky, kde si sedl na zem. Napodobila jsem ho.

Podal mi to něco co mu dával Peter. Byl to zelený kámen s vyrytým znakem, který jsem neznala. "Co to je?" "To je amulet. Víš jak jsi se sem dostala?" Musela jsem se zamyslet. Kam jsem se to vůbec dostala? "Ne," řekla jsem nakonec. Henry si povzdechl a rozhlédl se kolem sebe. "Vidíš duchy, že?" Jen jsem přikývla a on pokračoval. "Ten duch se tě určitě dotkl, nemám pravdu?" Tentokrát ani nečekal na odpověď. "Normální člověk by to ani necítil, nanejvýš by z toho měl nepříjemný pocit. Ovšem ty máš v sobě něco... co ve spojení s dotekem ducha... Ne počkej, vysvětlím ti to jinak." Vyjeveně jsem na něj zírala, jak k sobě silně tiskne víčka. V jeho rukou se najednou objevili tři dřevěné postavičky. Jednu zabodl do země. "Tohle je normální člověk." Druhou nechal ležet a třetí postavil hned vedle té první. "Tohle bude duch. Normální člověk jeho přítomnost necítí, ale ty," řekl a vzal do ruky třetí postavičku, "jsi jiná. Vidíš je a dokonce i cítíš jejich doteky." První postavička někam zmizela. "A v tom to právě je. Když se ty a duch dotknete, vytvoří se něco... jako portál, který vás oba přenese sem." Rychle jsem mrkala a snažila se to všechno nějak vstřebat.

"A j-jak se dostanu zpátky?" zeptala jsem se. Ukázal na zelený kámen v mojí ruce. "Ten první přenos bolel, co?" Přikývla jsem. "Jo, poprvý to vždycky bolí," udělal dramatickou pauzu. Přemýšlela jsem, jestli si toho dvojsmyslu vůbec všiml. "Ale ten kámen ti nejen zajistí bezpečnou cestu zpátky, ale taky bezbolestnou cestu sem. Jen ho u sebe musíš nosit pořád," vysvětloval mi a já si zase prohlížela kámen ve svojí ruce. "Proč bych se sem ještě někdy měla přenést?" Podrbal se na zátylku a křečovitě se na mě usmál. "To je další část mého vysvětlování, ve které tě vlastně budu prosit. Takže prosím, buď náš nerváček." Podezíravě jsem se na něj podívala. "Co přesně obnáší být nerváčkem?" Usmál se jako kdybych souhlasila. "Vlastně stačí, když nám sem budeš přenášet duše, které to nezvládnou sami. Když ti to půjde, nezabere ti to ani pět minut. Prostě jen rychle sem a zase zpátky. Tak co?" Pořád mi na tom pár věcí nesedělo. "Ještě než to přijmu, chci aby si mi něco vysvětlil." Okamžitě přikyvoval. 

"Za prvé, proč tomu říkáte nerváček?" Lehce se pousmál. "Ehm... No, řekněme, že většina z vás se strašně ráda hádá a dělá komplikace v systému starýho Petera. Jo a to mi připomíná, že potřebuje u duše znát vždy aspoň jméno a věk. Nepočítám, že by jsi znala jméno toho..." "Andrew, ale věk mi neřekl," vběhla jsem mu do řeči a on na mě udiveně zíral. Zase si odněkud 'vyčaroval' propisku a na ruku si napsal Andrew. "Dobře, díky. Abych se vrátil zpátky k našemu tématu, nerváčci. Je vás celkem hodně, ale aktivních je zatraceně málo, proto jsem ti tak vděčný." Propiska někde zmizela a já už měla vybranou druhou otázku.

"Za druhé, to máš nějaký zvláštní schopnosti?" Hlasitě se zachechtal. "Ne, umím jen to co každý tady. Podívala jsem se na svoje ruce. "Takže i já?" Přikývl a já se musela ovládat, abych nadšením nevypískla. Vždycky jsem chtěla umět něco podobného. "A jak to děláš?" řekla jsem až příliš nadšeně. "Stačí se soustředit," řekl s úsměvem na rtech. Přemýšlela jsem, co bych zkusila jako první. Pak mě to trklo. Zavřela jsem oči a představovala si jak se v tom kameni vytváří malá díra, určená pro provázek. A pak jsem si samozřejmě představila i ten provázek. K mému překvapení se to doopravdy stalo. Nasadila jsem si amulet na krk, pevně rozhodnutá ho už nikdy nesundat. "Nějaké další otázky?" zeptal se Henry. "Ano, poslední. Můžu už odejít?" Přikývl a já si okamžitě představila svůj pokoj na intru.