Neviditelný spolubydlící

Vládneš

Opřená o Ricka jsem se dobelhala až k té velké skupině duší. "No ne, ona vážně žije," prohlásil Nick kousavě a já ho vraždila pohledem. "Fakt díky za starost." Ušklíbla jsem se na něj a sedla si na zem. "Co si sedáš!? Máš tu docela dost práce, mohla bys alespoň promluvit s Henrym." Protočila jsem očima a znovu se zvedla. "Hlavně když budu dál od tebe," mrmlala jsem si, když jsem odcházela. 

"Mai! Jsem moc rád, že žiješ," řekl mi s úsměvem a poklepal na papír před sebou. Přešla jsem k němu blíž a zahleděla se na tu polorozpadlou věc. "Na co se to koukáme?" zeptala jsem se zmateně. "Na klíč k vítězství této bitvy, podívej se pozorně." Poslechla jsem ho a naklonila jsem se k tomu víc. Začala jsem rozeznávat určitá slova. V duchu jsem si je četla a nechápavě se mračila. "K vítězství nám má pomoct recept na bylinkový čaj?"  Henry se zasmál. "Já to věděl! Věděl jsem, že v tom dokážeš přečíst," nechápavě jsem se na něj podívala. "Ty to nepřečteš?" Zakroutil hlavou a já si to četla dál. "Vím, že to je nějaký rituál, ale nikdy jsem to nečetl." Přikývla jsem a trochu se zarazila nad určitou částí. "Já u toho musím být nahá!?" Pokrčil rameny a někam se nepřítomně koukal. "Je to hodně starý rituál, pravděpodobně se musíš nějak spojit s přírodou a s oblečením by to nebylo ono." Mrkl na mě a já protočila očima.

"Budu k tomu potřebovat pár surovin," ohlásila jsem už značně nervózní skupině duší potom, co jsem si dopodrobna prostudovala celý rituál. "Nechci moc plýtvat silou, takže by bylo fajn, kdybyste mi je zařídili." Podala jsem Henrymu seznam, který jsem sepsala. Četl si ho a kýval u toho hlavou. "To by neměl být problém. Vezmu si s sebou pár duší a do půl hodiny bychom měli být zpátky." Poděkovala jsem mu a šla si připravit barvu. Musela jsem si pomalovat tělo nějakými znaky. Moc se mi do toho nechtělo, ale co bych pro mámu neudělala.

"Jsme zpát... Ou, promiň. Já nevěděl, že už budeš... ehm, no, takhle." koktal Henry, když se vrátil s košíkem plným kytek, jako nějaká babka kořenářka. Otočil se i s košíkem. Trochu jsem zrudla, přece jen jsem nahá. Vzala jsem si od něj bylinky. "Děkuju, stejně mě uvidí všechny ty duše tady. Takže proč se stydět?" Křečovitě jsem se usmívala. Otočil se čelem ke mně a zazubil se. "Když myslíš," řekl a nestydatě si mě prohlídl. Zrudla jsem snad ještě víc. "Dobře, nech toho, stydím se!" Otočila jsem se k němu zády. "Ani nemáš za co, máš docela hezkou postavu." Zavrčela jsem a rázovala si to s košíkem dál od něj. "Umři!" Slyšela jsem jak se zachechtal. "Ale já už mrtvej jsem!" Protočila jsem očima, i když to už nemohl vidět.

...................

"Tak kurva už, Mai! Kde vězíš?" volal na mě Nick. Zhluboka jsem se nadechla. Posledních pár minut jsem se nazpaměť učila text, který bych měla křičet dost hlasitě, aby mě slyšel každý strom. Jo, to se doopravdy psalo na tom starém kusu papíru. Jako největší mentál jsem měla tělo pokreslený smradlavou zelenou hmotou, vytvořenou z rozdrcených kytek. 

Docela jsem se třásla, měla jsem teď udělat něco sakra mocnýho a měla jsem jen necelou hodinu na přípravu. Snažila jsme se uklidnit, ale do podvědomí se mi pořád dostávaly myšlenky o tom, že jsem jenom dítě. Ani jsem si neuvědomila, kdy mě Nick zvedá na nohy. "Hej," luskl mi před obličejem. Najednou měl docela klidný hlas, nezněl naštvaně. Díval se mi zpříma do očí a mě to kupodivu uklidňovalo. "Tohle zvládneš. Ten rituál je spojený s přírodou a děje se tady. Nebude tě to stát tolik sil." Přikývla jsem a zhluboka se nadechla. Pro mámu.

"Stoupněte si všichni okolo mě!" zakřičela jsem na celou louku. Většina z duší na mě koukala jako na pošuka, ale ti, kteří byli zasvěcení do plánu, mě poslechli a ostatní je jednoduše následovali.

Začala jsem odříkávat ten text. Ze začátku jen tak polohlasem, abych si nevykřičela hlasivky. V průběhu rituálu se mi zdálo, že se mi kolem nohou obmotávají rostlinky. Nevšímala jsem si toho, byla jsem plně soustředěná na ta slova. Vnímala jsem význam toho, o co jsem prosila přírodu. Neuvědomovala jsem si, že automaticky zvedám ruce vzhůru a začínám slova spíš křičet. Přišlo mi to tak zvláštně přirozené, tak nějak jsem se v tom vyžívala. S výkřikem posledních slov jsem ucítila silný tlak v oblasti srdce. V prostoru přede mnou se začalo točit malinké světýlko. Strašně jsem se ho chtěla dotknout. A taky jsem to udělala. 

Ocitla jsem se na rozlehlé louce, dost podobné té, na které jsem byla před chvílí. Všechny duše se zmateně rozhlíželi kolem sebe, ale hlavní bylo, že se mi to povedlo. Cítila jsem se jinak. Jako kdybych si od někoho půjčila knížku a zapomněla mu ji vrátit. 

"Gratuluji, právě jsi rozvrátila celý náš systém," ozval se starý hlas. Otočila jsem se za zdrojem. Jakmile jsem je spatřila, podlomila se mi kolena. Stáli tam zbylí starci spolu s mojí mamkou. "Mai!" vykřikla matka, ale jeden z nich jí chytil pod krkem. "Cítili jsme tu změnu, víme že jsi provedla rituál. A jelikož jsi přežila, víme také, že nemáme šanci vyhrát. Ovšem za tvou zradu s sebou vezmeme i tvojí matku!"

Až příliš pozdě mi došel význam jeho slov. Sáhl si za opasek a vytáhl dýku, se kterou podřízl mé matce hrdlo. Nikdo z duší už nečekal a vrhli se na ně. Já tam však jenom seděla na patách a sledovala mrtvolu mojí matky. Zemřela až v tomto světě, vrátí se jako duch? Nebo se vrátí do světa živých? V mojí hlavě jsem si přehrávala různé scénáře, ale pravda byla jiná. Tělo mé matky najednou zmizelo, místo něj se objevila dvě malá světýlka, která stoupala vzhůru k nebi. Dvě... mamka byla těhotná a ty zrůdy jí zabili, zabili mi rodinu.

Dívala jsem se na tři staré muže, kteří mi zničili život. Ani jednoho z nich ještě neporazili a to se bránili obyčejnými meči. Proč nepoužijí sílu zdejší přírody, jak mě to učil Henry? Zvedla jsem se na nohy a setřela si slzy z tváře. "Tohle máte za mámu," řekla jsem tiše, takže mě nemohli slyšet. Jednala jsem instinktivně, prostě jsem jen nadzvedla ruce a zatnula svaly. 

Ze země pod zrůdami se vynořily šlahouny rostlin a začali je obmotávat. Snažili se prosekat, ale když se nemohli hýbat, duše jim vzaly zbraně a jen sledovaly, co se děje. Nepřestávala jsem, ani když už byli celí obalení rostlinami. Pomalu jsem je dusila a když mě to přestalo bavit, prostě jsem sevřela pěsti... Uslyšela jsem křupnutí i přes tu vzdálenost, která nás rozdělovala.  Šlahouny najednou klesly k zemi a prosvítalo z nich slabé světlo. Ty tři malá světýlka se vznesla do vzduchu, ale já tohle nechtěla dopustit. Znova jsem napnula svaly a soustředila se na stromy kolem louky. Na místě, kde jsem zabila starce, se objevily malinké sazeničky stromů. Ovšem tímto tempem bych to nikdy nestihla, a proto jsem jejich růst urychlila.

Nicolas

Tři velké stromy blízko sebe, uvězněné duše strážců, co jí zabili matku a Mai ležící na zemi. Tuhle scénu jsem si musel prohlížet hodně dlouho dobu, než jsem jí plně pochopil... "Ona tu teď vládne."