Neviditelný spolubydlící

Risk

Celý týden jsem byla strašně nejistá a skoro jsem nespala. Kdo by taky mohl spát, když vedle něj leží vrah. V učebně počítačů jsem si našla víc o Mary Wilson. Její sestra, která s ní mluvila jako poslední se jmenuje Anne Wilson a podle všeho, by jí mělo být třicet devět let. Hledala jsem jí a zjistila, že žije sama asi dvě hodiny cesty odsud. A na profilu má fotky koček. Asi to bude hodně osamělá paní. Zapisovala jsem si adresu a vymýšlela, jak se k ní dostanu.

"Brutální vražda? Na co to koukáš?" zeptal se mě Danny a já málem vyletěla z kůže. Hned nato jsem se ale zasmála, protože to byl ten viditelný. Mohlo být hůř... "Jen takovej průzkum, co tu děláš ty?" zeptala jsem se a vypnula počítač. Zamračil se. "Taky jen průzkum," řekl a já se zvedala ze židle. "Tak přeju hodně štěstí." Odešla jsem z místnosti. "To bylo trapné," šeptla jsem si a spěchala na pokoj. Dneska mě čekaly ještě dvě hodiny ve škole, ale zrovna teď jsme měly odpolední pauzu. 

Učila jsem se, když mi zapípal budík. "Výborně! Zase si se naučila úplný hovno Mai!" Nestihla jsem si to přečíst ani jednou a už jsem musela zpátky do školy. Přišla jsem přesně na zvonění. "Já ti říkala, že se ještě vrátí," řekla Carol a Matt jí dal něco do ruky. "Vy jste se na mě vsadili?" zeptala jsem se. Carol pokrčila rameny. "Respektive o to, jestli se vůbec ukážeš. Teď víme, že jenom nedržíš slovo a není ti blbě." Nepochopila jsem, co tím myslela. "V čem přesně nedržím slovo?" Všichni se na mě dívali jak na idiota. Teda všichni až na Dannyho, tomu to bylo fuk. "Fakt nevíš?" zeptal se Jon. Zakroutila jsem hlavou. Jon rozhodil rukama. "Domlouvali jsem se přece, že spolu půjdeme do parku. Řekla jsi, že určitě přijdeš." Přikývla jsem. "Sorry lidi, úplně se mi to vytratilo z hlavy," řekla jsem i když to byla totální lež. Ani nevím, že jsem něco takového řekla.

...........................

Ve středu jsem šla poprvé na svojí brigádu a něco málo (tím myslím tak deset korun) jsem si přivydělala na spropitném. Ta práce mě hodně bavila. V pátek jsem tam potkala Garyho s partou kluků, který jsem v životě neviděla. Normálně jsme se pozdravili a přinesla jsem jim kafe.

Domluvila jsem si víkend na pokoji a napsala mámě prostou textovku: 'Přijedu až příští týden.' Žádný smajlík, nic. "Pořád nevíš co se u vás děje?" zeptal se Danny a mně přejel mráz po zádech. "Nemám nejmenší ponětí," řekla jsem neutrálně. Pohladil mě po rameni. "Možná bych ti to mohl zjistit." Narovnala jsem se v zádech. Potřebovala jsem Dannyho na určitou dobu zabavit a tohle se zdálo dokonalé. Plus, zjistím, co přede mnou moje matka tají. "Vlastně by se to docela hodilo, už dlouho jsem nevyužila tvojí neviditelnosti," řekla jsem se smíchem. Dal mi pusu na tvář. "Tak to abych vyrazil, ne?" Podívala jsem se z okna, byla už tma. "Počkej do zítra, děkuju," řekla jsem a lehla si do postele. Stejně jsem zase nespala.

Lucy na víkend jela domů, Jessie byla na pokoji u svého nového kluka a já jela autobusem za sestrou mrtvé přítelkyně mého neviditelného spolubydlícího. 

Ze zastávky jsem šla pěšky podle navigace. Bylo to něco okolo tří kilometrů. V blízkosti byly jen dvě budovy. Kaple a malý dřevěný domek s krásnou zahradou. Nebyl tu zvonek, tak jsem přišla až úplně ke dveřím a zabouchala na ně. Uslyšela jsem kroky a uvědomila si, že nevím co říct.

Dveře mi otevřela baculatá dáma s brýlemi na nose. "Co si pře... Mary!?" vykřikla žena. "To není možné!" natáhla ke mně ruku a já o krok ucouvla. "Nejsem vaše sestra. Ale mám s ní společného víc než vzhled. A to je právě důvod, proč jsem tady," řekla jsem trochu moc škrobeně. Stáhla třesoucí se ruku zpátky a otevřela dveře dokořán. "Pojď dál." Jakmile jsem vkročila dovnitř, na nohu se mi začaly lísat dvě kočky najednou. Snažila jsem se na ně nešlápnout. "Dáš si čaj nebo tak něco?" zeptala se mě nervózně. Ona je nervózní? To já jsem nejmíň o půlku jejího života mladší a chystám se jí povídat o neviditelném klukovi, který zabil její sestru. "Ne, děkuji. Víte, bude to znít trochu divně, ale..." "Jde o Daniela, nemám pravdu?" Překvapilo mě to a tak jsem jenom němě přikývla. Anne si sedla na pohovku naproti mně a povzdechla si. "Bála jsem se tohoto dne. Určitě chceš vědět, co se stalo." Zase jsem jen přikývla a upřeně jí pozorovala. "No, tak tedy poslouchej."

"Bylo mi šestnáct let a byla jsem neuvěřitelně hloupá. Zamilovala jsem se do přítele mé o dva roky starší sestry. Byla jsem jak šílená. Pořád jsem se ho snažila políbit nebo sundat mu triko. Jenže on miloval Mary a já byla jen otravná mladší sestřička. Byla jsem tak naštvaná, že jsem vůbec netušila, jaké to může mít následky." Rozbrečela se. "Co může mít následky?" Na klín jí vyskočila zrzavá kočka a ona jí začala hladit. "Danielovi tehdy zjistili poruchu osobnosti. Ani jsem moc nevěděla, o co se jedná, ale dost podle jsem toho využila. Donutila jsem Mary, aby si myslela, že se se mnou Daniel vyspal. Asi po třech dnech mi to uvěřila. Tehdy jsem se smála za dveřmi jejího pokoje, když uvnitř brečela. Netušila jsem, že se stane... to co se stalo. Její poslední slova si budu pamatovat navždy." Napřímila jsem se v křesle. "Co říkala Ann?" Byla jsem strašně napjatá. To co teď řekne, by mi mohlo pomoct dostat Dannyho pryč.

"Řekla...." Rozhodila jsem. "Do hajzlu Ann, mluvte!" Jsem trochu moc impulzivní člověk, nesuďte mě. Sice se Anne rozbrečela ještě víc, ale pomohlo to. "Pomstím se tobě i Danielovi, možná to bude trvat delší dobu, ale já si najdu způsob." Vykulila jsem oči. "To je všechno?" To mi vážně hodně pomohlo, děkuji vám mnohokrát Anne. "Ale vždyť je přeci mrtvá, jak by asi...." Anne vykulila oči. Nevím co mě to popadlo, ale vzala jsem do ruky nůž od bábovky, co ležel na stole. "Sliby se mají plnit sestřičko," řekla jsem já a zároveň jsem to já nebyla. Věděla jsem, co dělám, ale dělat jsem to nechtěla. "Ne, Mary prosím!" Bodla jsem jí do břicha a ona zaječela. Přikryla jsem jí rukou pusu a znovu zabodla nůž do jejího těla, tentokrát blíž k srdci. Nemělo to být přímo do srdce, ale ona se kroutila. Cítila jsem, jak se její tělo uvolňuje. Ona sklouzla z pohovky a mně se podlomily kolena. "Jeden venku, dva zbývají," řekl hlas uvnitř mojí hlavy.

Když jsem se trochu sebrala, utřela jsem nuž i sama sebe od krve. Na mém triku byl taky flek, ale naštěstí jsem měla sundanou mikinu. Chtěla jsem odejít z domu, ale neodpustila jsem si pohled na Annino mrtvé tělo. Všechny její kočky seděly u ní a dívaly se na mě. Neváhala jsem víc ani vteřinu a rychle vypadla z toho bytu. Čekala jsem na autobus sotva dvacet minut. Bohužel byl úplně plný. Musela jsem si sednout vedle jedné staré dámy. "Jsi v pořádku děvče? Jsi nějaká bledá," řekla po pěti minutách jízdy. Falešně jsem se na ni usmála. "Jsem v pořádku, jen na mě něco leze." Dál už jsem jí ignorovala a pomalu mi docházelo, co jsem to provedla.