Neviditelný spolubydlící

Chata

Po krátkém rozhovoru, kdy jsem jim řekla prakticky všechno co vím, mi dovolili jít spát. "Nezachrání tě ani oni zlatíčko," pošeptala mi mrcha a já ucítila dlaň na tváři. "Pořád je tu ten jeden člověk, kterého musíš zabít. Schválně za jak dlouho zjistíš, kdo to je." Škubla jsem sebou a snažila se odstrčit tu ruku z mojí tváře. "Mai, to jsem já, neboj se," řekl nějaký jiný hlas. V rozespalosti jsem nebyla schopná určit komu patří. Pokusila jsem se otevřít oči, ale jen co jsem uviděla světlo, přestala jsem se snažit. Tak brutálně mě hlava snad ještě nebolela. "Kde to jsem?" zasípala jsem na zatím neznámou osobu. "Nelekni se, teď tě posadím a dám ti napít, ok?" Ten hlas mi byl tak moc povědomý! Jen jsem přikývla hlavou a o pár vteřin později jsem už seděla. Podařilo se mi pootevřít oči a viděla tak sklenici vody před mým obličejem. "Byla jsi tak mimo, že jsi nemohla jít do školy." Tahle věta mě tak nějak probrala. Vykulila jsem oči a uviděla Garyho, jak se na mě šklebí. Chtěla jsem vylézt z postele, ale on mě zase rychle shodil zpátky. "Co blbneš, musím na hodinu! Jsem si jistá, že napadení nehmotným člověkem mi učitelka jako omluvenku nevezme," řekla jsem trochu nepříjemně. Uchechtl se a sedl si ke mně na postel. "Klid, Mark tě omluví." Hodil na mě deku a civěl z okna. Nevzpomínala jsem si na žádného Marka, ale podle všeho mi měl zařídit pár hodin spánku navíc. "Ok, to beru, ale mohl by jsi mi prosím připomenout, co se včera dělo?"

Gary mi všechno povyprávěl a já u toho usnula. Zdálo se mi o lukostřelbě. Byla jsem v lese za naším domem a jako každý den po škole jsem střílela na barevně označené stromy. Všechno šlo skvěle, ale když jsem sáhla do toulce pro další šíp, moje ruka nic nenahmatala. Šla jsem si tedy posbírat vystřílené šípy. Byla jsem teprve u třetího stromu, když jsem se prostě zastavila. Dívala jsem se na šíp ve svojí ruce. Silně jsem zavřela ruku v pěst a šíp si vrazila do krku. Cítila jsem, jak se dusím svojí vlastní krví. Jak pomalu klesám na kolena a zády se otírám o strom. V ruce pořád držím zkrvavený šíp...

"Sakra Mai!" Štípala mě tvář. Otevřela jsem oči a zhluboka se nadechla. "Holka šílená, je u tebe normální, že při spaní přestáváš dýchat!?" ptal se trochu rozzlobeně. Absolutně jsem ho ale nevnímala, protože mi to došlo. "Jsem to já," řekla jsem tiše. Zvedl mi bradu a tím mě donutil podívat se mu do očí. "Mohla by jsi to trochu vysvětlit?" zeptal se dost zmateně. "Já jsem ten třetí člověk, kterého mám zabít. Chce po mně, abych se sama zabila." Upřeně jsem se mu koukala do očí a snažila se nemyslet na nejhorší způsoby smrti. Z ničeho nic mě Gary objal. Nečekala jsem to, ale po pár vteřinách vzpamatovávání se jsem mu objetí oplácela. Zabořila jsem hlavu do jeho ramene. Začal mě hladit na zádech a mně to připomnělo Dannyho. Dlouhou dobu to byl jediný můj přítel a já mu vrazila kudlu do zad. Samozřejmě obrazně řečeno, ve skutečnosti to bylo do břicha.  

Odtáhla jsem se od něj. Začal se na mě zářivě usmívat. "Neboj se, všechno dobře dopadne." Nechápavě jsem na něj civěla. "Jak si můžeš být tak jistý?" zeptala jsem se ho nevěřícně a on jen pokrčil rameny. "Prostě to vím. A teď si lehni zpátky do postele, pořád vypadáš jako zombie," řekl tak upřímně, že jsem se musela pousmát.

.......................

Celý den jsem prakticky prospala a projedla na Garyho pokoji. Dalšího dne mi oznámil, že jedeme na výlet. Ten vůl mi ani neřekl kam a pořád se jen zákeřně šklebil. Když jsem se zeptala co škola, odpověděl mi Mark. "Jsem přece ředitel školy, ne? Něco vymyslím." Jen jsem nad tím zakroutila hlavou. Seděla jsem na zadní sedačce auta vedle Patricka a jednoho neznámého kluka. Na sedadle spolujezdce seděl Gary a navigoval Marka. Začala jsem mít trochu obavy, když jsem zaznamenala, že jsem vjeli do lesa. "Mohl by mi už někdo konečně říct, kam to jedeme?" Snažila jsem se, aby nikdo nepoznal jak moc jsem nervózní. To bych ale nesměla sedět vedle někoho, kdo umí číst myšlenky. Patrick se na mě zářivě usmál. Protočila jsem očima a naschvál si pomyslela, jak moc velký blbec to je.  "Mysli si o mně co chceš, ale všichni co jedou na chatu tě mají fakt hodně rádi. Vytáhla si nás ze školy na dobu neurčitou a konečně se něco děje," řekl nadšeně. "Jsem ráda, že máš takovou radost z mojí budoucí nedobrovolný sebevraždy," řekla jsem ironicky. Já vím, že to bylo trošku hnusný, ale na to být milá jsem neměla náladu. Patrick se zatvářil ublíženě a chtěl něco říct, ale Mark mu skočil do řeči.

"Děcka jestli se tu chcete vybavovat dál, dáme vám prostor, ale už můžete jít ven z auta." Okamžitě jsem si odepnula pás a otevřela dveře. Jeli jsme celkem dlouho a mě už začínal bolet zadek z věčného sezení. Trošku jsem se protáhla a teprve teď si všimla té nádherné chaty před autem. Vypadala sice trochu male, ale pro pět lidí to určitě stačit bude. Patrick se zase uchechtl. Doslova jsem ho vraždila pohledem. "Přestaň mi lézt do hlavy!" řekla jsem hlasem, který bych u mé matky nazvala 'podezřele klidný'. Bohužel to nemělo takový účinek jako od mé matky. Patrick se usmál ještě víc. "Tak sorry, ale chtěl jsem ti jen říct, že nás tu nebude jenom pět." Podívala jsem se znova na chatu. "To bude otrava, určitě se nás pokusí nějak rozdělit. Měla by jsi jim říct, že to stejně nemá cenu." Přivřela jsem oči, protože kdykoliv v mojí hlavě promluví, bolí to. "Vypadni!" pokusila jsem se na ní zakřičet ve svojí hlavě, ale ona se jen hlasitě rozesmála. V hlavě mi tepalo a musela jsem se opřít o auto, protože se mi zamotala hlava. Kousla jsem se do jazyka, abych se soustředila na nějakou jinou bolest. Trochu se mi ulevilo a chtěla jsem stisk uvolnit, ale nešlo to. Právě naopak. Skousla jsem si jazyk ještě víc a ve svojí puse jsem ucítila krev. Chtěla jsem začít křičet, ale uvědomila jsem si, že to nemá cenu. Zase ovládala moje tělo a já nevěděla, jak s tím mám bojovat. Snažila jsem se mlátit okolo sebe rukama a nohama, zkoušela jsem křičet a neukousnout si jazyk. Už jsem se vzdávala naděje, ale najednou ke mně přiběhl Mark s nějakým kamenem. Myslela jsem si, že je to snad nějaký amulet, který odežene Mary pryč, ale bylo to trochu jinak. Mark se napřáhl a kamenem mě praštil do hlavy.