Neviditelný spolubydlící

Sladký domov

Seděla jsem v autobuse se sluchátky v uších. Ze špinavého okýnka jsem pozorovala rychle ubíhající krajinu. Tolik se toho změnilo od doby, co jsem tu byla naposledy i když to byl jenom měsíc. Všechno mi najednou připadalo temnější než kdy dřív. 

Vyšla jsem z autobusu ověšená taškami se špinavým oblečením. Cestou k domu jsem přemýšlela, co asi tak řeknu. "Ahoj mami, pamatuješ jak jsi po mně hodila vázu a já se sbalila a měsíc s tebou nemluvila? Haha, to byla ale sranda! Teď mi prosím vyper všechny tyhle věci a měsíc mě zase neočekávej..." Zhluboka jsem se nadechla, tohle asi nevyjde. Už jsem zvedala ruku ke zvonku, ale vyrušil mě něčí hlas.

"Promiňte slečno, vy... vy mě vidíte?" zeptala se mě starší paní a upřeně pozorovala můj amulet. Zaklonila jsem hlavu a v duchu zanadávala. "Tohle se protáhne," zašeptala jsem a pustila všechny tašky na zem vedle dveří. Usmála jsem se na tu paní, abych jí moc nestresovala. "Ano, smím vědět vaše jméno?" zeptala jsem se co nejmileji to v tu chvíli šlo. "Ehm... moje jméno je Emily Baumová. Vy víte co se mi stalo slečno?" Tuhle otázku jsem čekala. "Ano, vím co se vám stalo, ale před tím než vám to řeknu, potřebuji vědět ještě váš věk," oznámila jsem jí prostě a ona mi bez váhání odpověděla. "Je mi 78 let." Sklopila jsem hlavu. "Bylo vám 78 let. Nevím jak, ale umřela jste."

Čekala jsem celkem hodně reakcí, ale tu její určitě ne. Bezzubě se na mě usmála. "Ach ano, už si vzpomínám. U mé postele seděla celá má rodina a společně jsme vzpomínali na naše šťastně zážitky. Lepší smrt jsem si přát ani nemohla." Zarazila se a podívala se na mě. "Musím říct, že posmrtný život jsem si takto nepředstavovala," řekla s výtkou v hlase, jako kdybych za to snad mohla já. "Posmrtný život vás čeká jinde, stačí když mě chytnete za ruku a já vás tam doprovodím," řekla jsem jí mile a natáhla k ní ruku. "Děkuji vám," řekla a chytla se mě.

Byl to úplně jiný pocit. Jen jsem zavřela oči a po jejich otevření jsem se ocitla Tam. Pořád jsem však držela Emily za ruku. S úžasem jsem zjistila, že už není vůbec stará. Její tmavě hnědé vlasy jí padaly do půlky zad a okolo sebe se rozhlížela dokořán otevřenýma očima. Na jejím obličeji nebyly skoro žádné vrásky. Přestala jsem jí pozorovat a přešla jsem ke stolu. "Petere, někoho vám vedu," řekla jsem dost nahlas na to, aby zvedl hlavu. "Údaje?" řekl mrzutě. "Emily Baumová, 78 let," odpověděla jsem mu úplně stejně. Něco si zapsal a pak praštil rukou do stolu. Po pravé straně se objevil kus země, který dovoloval obejít stůl. "Emily, pojďte se mnou," řekla jsem a obešla stůl jako první. K mému štěstí šla hned za mnou. S překvapením jsem zjistila, že krajina co tu byla předtím už není vůbec krajina. Vypadalo to jako město a blízko nás stál světlovlasý kluk mého věku. "Leone!" vykřikla Emily a vrhla se Leonovi kolem krku. Všimla jsem si, že má na sobě šaty. Vešli spolu do budovy, ze které byla slyšet pomalá hudba. Pousmála jsem se, tohle byl dobrý pocit. 

"Mai musíme si promluvit," řekl vážně Peter, který stál za mnou. Mávl rukou a tam kde před chvílí stála budova, byl jen otvor v zemi. "Následuj mne," řekl a překvapivě rychle šel vpřed. Po žebříku vlezl do něčeho, co vypadalo jako bunkr. "Co je tohle za místo?" zeptala jsem se s mírnými obavami. "Je to vězení pro duše, které s námi nechtějí spolupracovat. S jednou jsi se již setkala. Mimochodem, je mi líto tvé spolužačky." Jen jsem přikývla hlavou a naznačila, ať pokračuje. "Ta duše, co zavinila její smrt..." "Proč Barbara viděla tu duši?" přerušila jsem Petera. Nahlas si povzdechl. "Nemohu ti odpovědět na všechny tvé otázky. A teď poslouchej a už mě nepřerušuj," řekl přísně. "Ta duše co zavinila její smrt má až moc silné schopnosti. Proto ji musíš co nejrychleji přivést sem." Znovu jsem se kolem sebe rozhlédla. "A neměly by tu být třeba mříže? Vždyť tu žádná duše není," řekla jsem zmateně. Peter mávl rukou. Zdálo se mi, že se místnost protáhla, protože jsem neviděla na protější stěnu. To ovšem nebylo to nejdivnější, to sedělo na zemi s malými rozestupy po celé místnosti. Vypadali jako lidé, ale neměly tváře. "Dobře, asi už je čas odejít," řekla jsem. Měla jsem pocit stísněnosti. Byli slepí, ale připadalo mi, že mě sledují. "Taky si myslím," prohlásil Peter a máchl rukou. Zatočila se mi hlava a pohltila mě temnota.

Otevřela jsem oči a zmateně koukala na dveře, které se o pár vteřin později otevřely. "Mai! Jsem tak ráda, že jsi konečně přijela," vyjekla má matka nadšeně. "Ahoj mami." Chtěla jsem vejít, ale uvědomila jsem si že nemám tašky. Rychle jsem je zvedla, když se máma otočila a vběhla jsem dovnitř. Chtěla jsem to všechno hodit do pokoje a trochu si s mámou popovídat, přece jenom už na ní bylo trochu vidět, že je těhotná a neviděla jsem jí měsíc. Jenže pak jsem si něco uvědomila. "Mami? Kde je Mike?" zeptala jsem se jí, když jsem došla do kuchyně. Zrovna nám dělala čaje, všimla jsem si, že málem upustila lžičku. Falešně se na mě usmála. "Mike? Ehm... je v práci." Rozhlédla jsem se po kuchyni. 

Mike byl jeden z těch lidí, kteří nemohou vařit, aniž by měli v kuchyni čisto. Nejen že byl na lince bordel jako v mém pokoji, ale zmizela i taková uspořádanost v bytě, na kterou jsem byla zvyklá.

Matka si ke mně sedla a podala mi čaj. Nevědomky si pohladila břicho. "Holka nebo kluk," zeptala jsem se naprosto nezaujatě. Vykulila na mě oči. "Jak jsi to...?" "Mami myslíš si, že jsem úplně blbá? Poznám že jsi těhotná a taky poznám, že Mike už tu nějakou dobu nebyl." Matka sklopila hlavu a míchala svůj čaj. "Nevrátí se." "Ne. Hned co jsem mu oznámila tu novinu, sbalil si věci a odešel," řekla matka a rozbrečela se. V tu chvíli mě napadlo: "Už jsi přece dvakrát někoho zabila, co takhle to zkusit znovu?" Jen co se mi tahle myšlenka zrodila v hlavě, můj amulet zavibroval. Poplácala jsem matku po zádech a říkala tu otřepanou frázi:" Všechno bude zase dobrý." 

Do pokoje jsem se vrátila až večer, kdy matka usnula na gauči. Z vlastních zkušeností vím, že je docela pohodlný a ráno z něj nebolí záda, tak jsem jí tam nechala. Vlezla jsem si do postele s notebookem a chtěla na chvíli vypnout svůj nenormální svět, bohužel... Můj amulet znovu zavibroval. "Co to sakra vyvádíš!?" šeptala jsem naštvaně. Na má slova sebou trhl směrem k oknu. Povzdechla jsem si. "Znamená to, že jdeme chytit tu duši?" zeptala jsem se, amuletu. Na odpověď sebou znovu trhl. Otevřela jsem okno. "Jupí!" řekla jsem ironicky a vylezla z okna na parapet. Vedle domu nám roste strom, ale jeho nejbližší větev - která by mě udržela- byla vzdálená dva metry od okna. Sedla jsem si na kraj parapetu a pr dodání odvahy zavřela oči. Odrazila jsem se a... dopadla jako lachtan břichem na větev. Tlumila jsem svůj kašel a snažila se alespoň udržet na té proklaté větvi. 

Když jsem rozdýchala svůj super skok, slezla jsem na zem. Amulet sebou zacukal, ale nebylo to určitým směrem. "Tak kam?" zeptala jsem se, ale udělal to samé. Chytla jsem ho do ruky a pohltila mě temnota.