Neviditelný spolubydlící

Kouzla

Jen co jsme přišli domů, Nicolas se začal rozhlížet kolem sebe. "Kde jsou ty kameny?" zeptal se skoro až natěšeně.  Otočila jsem se na Jessie, která byla celou dobu podivně zamlklá. "Kam jsi je dala?" Asi jsem jí vylekala, připadala mi úplně mimo. Možná toho na ní bylo prostě moc. Pokývala hlavou a došla někam do kuchyně. Oba kameny tam vzala a chtěla je předat Nickovi, ale já jí zastavila. "Počkej! Nedávej mu je." Nicolas se na mě podíval docela vražedně. "Ty mi snad nevěříš?" Zavrtěla jsem hlavou. "O to nejde, jen... Když jsi teď hmotný a vidíš duchy, nejsi náhodou jako já?" Naklonil hlavu na stranu a pak se usmál. "To mě nenapadlo. Fajn," promnul si ruce a natáhl je před sebe. Kameny na Jessiině dlaních se vznesly a začaly se třást. Nickovo ruce se taky třásly a on vypadal hodně soustředěně. Kameny začaly měnit barvu ze zelené na tmavě modrou. Podobnou barvu měly i Nickovo ruce, když mě chtěl zabít.

Modré kameny se svezly zpátky k Jessie a Nick se zhluboka nadechl. Už jsem chtěla něco říct, ale on se najednou zhroutil. Jessie položila kameny na stolek a obě jsme se k němu rozeběhly. "Co se děje?" ptala jsem se, zatímco jsem se ho snažila zvednout na nohy. Jenže jsem tím docílila jenom vlastního pádu. Jeho ruce se totiž jen mihotaly ve vzduchu, jako u normálních duší. "Přestáváš být hmotný!" Nevěděla jsem co dělat a Nick si v klidu omdlel... "Ty vole, tak ti pěkně děkuji za pomoc!" mručela jsem naštvaně a napadla mě jedna taková blbost. Vzala jsem do ruky jeden kámen a hodila ho na Nicka. K mému překvapení neprošel skrz něj. "Jak jsi mohla vědět, co se stane?" zeptala se šokovaná Jessie. Zasmála jsem se, ona si snad myslí, že vím, co dělám. Jen jsem na ni pokrčila rameny a přešla k teď už zase hmotnému Nicolasovi. Nejdřív jsem do něj jen šťouchala a třásla mu s rameny, ale pak mě to přestalo bavit a dala jsem mu facku. Hezky mu zčervenala tvář a on otevřel oči.

"Co se stalo?" zeptal se zmateně a mnul si tvář. Uchechtla jsem se a podrbala se zezadu na krku. "Řekla bych, že jsi asi trochu přecenil svoje schopnosti." Nechápavě naklonil hlavu na stranu a zvedl se na nohy. Tím ale shodil kámen ze svého klína a sám slítl na zem. "Co se to se mnou sakra děje?" Rozhodila jsem rukama. "A jak to já mám podle tebe vědět?" Znovu jsem na něj hodila kámen a on se napnul. Sevřel ho v dlani a úlevně přivřel oči. "Tak si asi tenhle jeden nech u sebe." Přikývl a tentokrát úspěšně se zvedl na nohy. Rozhlížel se okolo a já jen protočila očima. "Už bys asi měl jít, s Jessie se potřebujeme trochu prospat." Beze slova odešel a já za ním zavřela dveře.

Hlasitě jsem vydechla a otočila se na Jessie, která v ruce žmoulala druhý kámen. "Tak co, jak to zatím zvládáš?" zeptala jsem se s očekáváním, že na mě začne nadávat. Přece jenom tenhle den byl vážně hodně na nic. "Asi líp než ty," odpověděla mi a šla do kuchyně. Vůbec jsem nechápala, jak to myslela. Šla jsem za ní a málem do ní vrazila, když se vracela s ubrousky. "Sedni si." Poslechla jsem a zasedla na gauč. Čekala jsem, co udělá dál a nemile mě překvapilo, když mi připlácla studený ubrousek na krk. "Co blbneš?" ptala jsem se jí nechápavě. Ukázala na zrcadlo a já se zvedla a přešla k němu. Odhrnula jsem ubrousek a málem mi vypadly oči z důlků. "Co to sakra..." Lehce jsem ohmatávala ten fialový pruh na mém krku. "Vypadá to, jakoby tě škrtil lanem a ne rukou," ušklíbla se hořce Jessie. "Jak často takhle vyjednáváš s duchy?" zeptala se mě ostře a já si povzdechla. Věděla jsem, že to nebude brát nějak extra dobře. "Vlastně tohle bylo po prvý," přiznala jsem a dál se věnovala svému krku. "Jestli do toho nejdeš se mnou, naprosto to chápu," oznámila jsem jí klidným hlasem. "Teď si ze mě děláš prdel? Jak bych tě mohla nechat v tomhle stavu? Vždyť tohle se týká i mě! A já teda nechci, aby mi nějací dědci potom co umřusežrali duši." Usmála jsem se na ní. "Děkuju," řekla jsem a otočila se k ní čelem. "Myslím, že bychom už vážně měly jít spát." 

..................

Vzbudila jsem nás chvilku po šesté ráno. "Mai, spaly jsme jenom pět hodin! Jakmile mě nějaký duch uvidí, okamžitě se vypaří..." mumlala Jessie do polštáře a nechtěla vstát. "No dobře, takže mám jít nakonec sama? Jo, určitě to zvládnu a na tebe si ani nevzpomenu. Bude to fajn pocit, být takhle samostatná. Víš co by byl ještě fajn..." "No jo! Dobře, už vstávám!" Ďábelsky jsem se usmála. Nicolas není jediný, kdo tu umí kouzlit.

"A co snídaně?" zeptala se mě smutně. S úsměvem jsem pohodila batohem na rameni. "Vzala jsem pár jablek. Navíc budeme mít tolik práce, že na jídlo nebude čas." Jessie si povzdechla a prohrábla si spihlé vlasy. "Sprchu asi nestíhám, co? Ty mě chceš zabít..." nadávala se zívnutím. "Jak to chceš vůbec provést?" Neodpověděla jsem jí, protože jsem zrovna koukala do mobilu. Radostně jsem se usmála, když jsem konečně něco našla. "Ve městě, asi třicet kilometrů odtud, nedávno havaroval autobus plný cestujících. Přežilo dvanáct lidí a zbytek mrtví, to je zlatý důl, ne?" Jessie se uchechtla. "Jsi strašně morbidní, uvědomuješ si to?" zeptala se už trochu probuzeně. "Kdy nám jede autobus?" Prohlídla jsem si jízdní řád a rychle jsem se rozeběhla ze dveří. "Za pět minut! Pohni prdelí nebo to nestihneme!"

.................

"Mei, ta páska nám říká, že tam nemáme chodit. Odkdy porušuješ pravidla?" Nadzvedla jsem na Jessie obočí. "Jsme ve válce, kašlu na pravidla," řekla jsem a překročila pásku. Pořád tu byly kusy autobusu, ale neviděla jsem tu žádné duše. "Tak co?" ptala se šeptem přikrčená vedle mě.  "Co to sakra děláš?" Se smíchem jsem zakroutila hlavou a šla trochu dál od nehody. Náhle jsem se zastavila a Jessie mi narazila do zad. Dívala jsem se na schoulenou postavu u stromu. "Vidíš ho taky?" zeptala jsem se jí potichu. "Koho?" Ušklíbla jsem se. "Máme první duši."