Neviditelný spolubydlící

Barbara

"Pospěš si zlato, na tu večeři nesmíme přijít pozdě," volala na mě máma z kuchyně. Protočila jsem očima a podívala se na sebe do zrcadla. Máma si myslí, že se zrovna připravuji na večeři s jejím snoubencem, ale to se plete. Vím jak bude zuřit až mě uvidí v riflích a obyčejném tričku, ale to je účel. Poprvé totiž uvidím člověka, který zničil naší rodinu a jestli matka čeká, že se budu chovat slušně, zase se plete. Budu tak nepříjemná jak jen to jde!

"Tak Bar, už vážně musíme jít!" S ďábelským úsměvem jsem vešla do kuchyně. Byla jsem připravená na výbuch vzteku, ale máma si mě prohlídla a zatvářila se zklamaně. Zakroutila hlavou a otevřela mi dveře. Nastoupila jsem do našeho auta a modlila se za konec tohoto dne.

Zastavily jsme před vážně hodně nóbl restaurací a já vykulila oči. "Zmínila jsi se o tom, že je dobře zajištěnej, ale tohle jsme vážně nečekala." Nějak to nekomentovala, takže se mnou nebude mluvit asi tak týden. U vchodu nám nějakej týpek chtěl sundat kabáty, ale jelikož já byla ve svojí pohodlný mikině, nevěděl co se mnou. Já ho jednoduše obešla a následovala matku ke stolu. K mému překvapení tam ten snoubenec nebyl sám, naproti němu seděla jeho mladší verze. Oba se postavili a ten starší ke mně natáhl ruku. "Ahoj, ty musíš být Bar, že?" Probodávala jsem ho pohledem. "Barbara," řekla jsem chladně a pustila jeho ruku. Zaskočilo ho to a zatvářil se zmateně. "Ehm... dobře Barbaro, já jsem Charles a toto je můj syn Nicolas," postrčil dopředu toho mladšího. Taky jsem mu podala ruku. "Rád tě poznávám," řekl neupřímně. "Já tebe ne, ale aspoň nelžu." Moje slova ho málem rozesmála, ale udržel se. "Barbaro, chovej se slušně!" štěkla po mně matka a já se zlomyslně ušklíbla. "Chceš po mně, abych se chovala slušně před člověkem, se kterým si podvedla tátu. Docela přeháníš, nemyslíš?" Teď už to Nicolas nevydržel a nahlas se rozesmál. Jeho otec se na něj podíval doslova vražedně a to jsem nevydržela zase já. 

Zbytek večeře proběhl v klidu, protože nikdo neřekl ani slovo. Po dezertu matka dostala klíč o Charlesova bytu. Měl k tomu nějaký romantický proslov, ale já ho neposlouchala. Koukala jsem se na Nicolase. Byl docela sexy. Tmavý vlasy a světlý oči, kterýma si mě prohlížel. Řekla bych, že jsem se mu líbila, protože při odchodu mě plácl přes zadek se slovy: "Ještě se uvidíme kočko."

..........................

Má matka nás v rekordním čase přestěhovala do Charlesova domu. Neměla bych si na nic stěžovat, dostala jsem luxusní pokoj s vlastní koupelnou, ale já jsem stejně naplánovala pomstu. A nebyla jsem jediná. Spolu s Nicolasem jsem vymysleli takový plán, který by nám měl zaručit, aby se naši rodiče už nikdy nesetkali.

Zrovna spolu byli v nějaké drahé restauraci. Já s Nicolasem jsme přichystali naše malé divadlo. Rozházeli jsme polštáře a naše prádlo po obývacím pokoji. Sedli jsme si vedle sebe a čekali. Když Nicolasovi přišla zpráva od jeho otce, vysvlékli jsme se do spodního prádla a lehli si pod deku na gauči. Ve chvíli kdy se ozvalo otevírání dveří mě Nicolas políbil. "Barbaro!? Co si do prdele myslíš, že děláš?" zařvala matka na celý dům. Charles stál ve dveřích, byl celý bledý a nevěděl co říct. Zapřela jsem se o Nicolasovu hruď a zářivě se usmála na matku. "Našla jsem v tomto domě lásku, maminko. Neříkala jsi mi náhodou, ať přesně tohle udělám?" Matka doslova zrudla a pohledem prosila Charlese o pomoc. Ten ale vyšel ze dveří a někam odjel. Matka si sundala boty, odhodila kabelku a chtěla odejít z místnosti, ale zakopla o moje triko. Uchechtla jsem se a to na ní asi bylo moc, protože začala zuřit.

"To se nemůžeš alespoň jedenkrát chovat patřičně!? To mi musíš vždycky všechno pokazit!?" ječela na mě. "Já nejsem ta, která pokazila naší rodinu," odpověděla jsem jí klidně a sesedla z Nicolase. Rozbrečela se a probodávala mě uslzeným pohledem. "Ale jistě že jsi to byla ty! Vždyť se na sebe podívej! Vypadáš jako nějaká děvka a tvůj otec už to dál nechtěl snášet. Jenom kvůli tobě nás opustil!" Nasraně jsem se před ní postavila. "Aha, takže za to rozhodně nemůže to tvoje kurvení se s nějakým prachatým chlapem!?" Dala mi facku a já se ušklíbla. Podívala jsem se jí do očí, sebrala jsem jí svoje triko z ruky a oblékla si kalhoty. Táhla jsem už oblečeného Nicolase ke dveřím a ignorovala matky ječení.

"Umíš řídit?" zeptala jsem se Nicolase za dveřmi. Jen kývl hlavou a z kapsy vytáhl klíče. "Vezmu tě do nějakýho klubu," řekl prostě a já nic nenamítala. Nasedli jsme si do auta. Ani nevím, co za auto to bylo, ale jelo doopravdy hodně rychle. Zastavili jsme na mně neznámém místě. Tak nějak jsem nevnímala vůbec nic. Jeden panák, druhý, třetí, až moc sladký koktejl a ruka na mém zadku. Přesně v tu chvíli se mi začaly zavírat oči.

Probudila jsem se na místě spolujezdce. Nehorázně mi třeštilo v hlavě a chtělo se mi zvracet. "Princezna se nám konečně probudila?" zeptal se povědomý hlas. Na místě řidiče seděl Nicolas. "Neměl by si řídit, vždyť jsi pil se mnou!" řekla jsem ochraptěle. Na má slova se jen zasmál. "Věř mi. Měla by si mi spíš děkovat, sestřičko." Nechápavě jsem se na něj podívala. "Za co přesně?" "Někdo ti dal něco do pití a já tě zachránil," řekl a zasmál se. Zrychlil a já se začínala bát. "Nicolasi prosím zpomal," prosila jsem ho a mezitím se připoutala. "Věř mi, na téhle silnici jsme sami." Znovu přidal. Zázračně se mi povedlo se nahnout přes pás a rukou zmáčknout brzdu.

Ucítila jsem prudký náraz a pak byla jenom tma.

Probudila jsem se v nemocnici. "Bar!" vykřikl radostně můj táta. "Ahoj tati," řekla jsem. "Co se stalo?" zeptala jsem se a on se na mě smutně podíval. Řekl mi o tom, jak jsme se s Nicolasem vybourali a že Nicolas ten náraz nepřežil. Rozbrečela jsem se. Bylo to z pocitu vinu. Tak nějak jsem věřila, že kdybych nevyváděla, nic z toho by se nestalo. 

Po týdnu mě z nemocnice pustili a já se přestěhovala k tátovi. Ztratila jsem veškerý kontakt s matkou a ani mi to nebylo líto. Začala jsem chodit na místní střední a snažila se zapomenout. To mi ovšem vůbec neusnadňovaly ty děsivé sny co se mi zdály každou noc. Vždy se v nich objevoval Nicolas a říkal, že se mi pomstí. Bála jsem se těch snů, ale nevěřila jsem jim. Tedy aspoň ne do teď. 

Přišla jsem na záchody a uviděla ho. Stál tam sám Nicolas a vypadal dost živě na někoho, kdo před měsícem umřel. "Nicolasi?" zašeptala jsem a cítila, jak se mi rozbušilo srdce. "Stačilo mi věřit sestřičko. Kdyby si mi věřila, všichni by teď byli šťastní." Nevěděla jsem koho všechno myslí, ale to už je teď stejně jedno, protože jsem mrtvá.