Neviditelný spolubydlící

Lucy

"Dvě nový spolubydlící. Jedna je tak trochu děvka a druhá až moc všímavá," řekla jsem a Patrick kývl hlavou. "Myslíš, že budou patřit k nám?" Rozhodně jsem zavrtěla hlavou. "Podle našich lidí v druháku je ta děvka úplně obyčejná a v prváku zatím nikoho nemáme." Prohrábl si vlasy. Tohle gesto u něj bylo vždycky sexy. Ušklíbl se na mě a já si uvědomila, co jsem si myslela. Promnula jsem si spánky a začala se znovu soustředit. "Laskavě mi nelez do hlavy." Zazubil se na mě a já jsem se zaměřila na jeho ruku. Hekl a chytil se za ní. "Promiň, občas je dobrý ověřit si, jestli v tý svojí zrzaví hlavince nemáš zase vražedný sklony," řekl trhaně a já ho nechala. "Zajímalo by mě, jestli ty v tý tvojí blonďatý prdeli s obličejem taky něco máš." Chtěla jsem odejít, ale on prostě nemohl přestat mluvit. "Ta prdel s obličejem je asi hodně sexy, když jsi na ní tenhle týden myslela už třikrát." Zůstala jsem k němu otočená zády a prudce jsem praštila rukou dozadu. I když jsem byla dva metry od něj, schytal ránu přímo do koulí.  "Vy dva! Nechte toho, ať to nedopadne jako minule," usmiřoval nás Mark. Mark je.... Víte co? Radši od začátku.

....................................

Vždycky jsem věděla, že jsem nějak jiná, ale pořádně se to projevilo až ve třinácti. Tak nějak jsem celou třídu poslala do nemocnice. Včetně učitelky. Všechny totiž nevysvětlitelně začalo bolet břicho. Postupně odcházely ze třídy a chodili si pro ně rodiče, až jsem zbyla jen já a učitelka, která skoro brečela bolestí. 

Tak nějak jsem se přestala se všemi bavit a vyhýbala jsem se i rodičům. Na střední jsem se víc hlídala a tak jsem si našla i pár přátel. Tentokrát jsem se prozradila svojí leností. Měly jsme zrovna hodinu tělocviku a já už byla tak unavená a udýchaná. Jedna spolužačka se rozdýchával se zakloněnou hlavou a mě nenapadlo nic lepšího, než jí 'dát' pěstí. Jen jsem švihla rukou a jí se hned spustila krev z nosu. Taky vyjekla a učitel za ní hned běžel. Netušila jsem, že mě někdo viděl. Po větě 'Lucy Jones se ihned dostaví do ředitelny' jsem zamrzla na místě.

Naštěstí se tím prakticky všechno vyřešilo. Mark - ředitel školy - je naštěstí taky trochu jiný. Když jsem přišla do ředitelny, řekl mi ať se posadím a chvíli si mě jen prohlížel. Potom jen tak z ničeho nic vznesl propisku do vzduchu a praštil mě s ní do hlavy. "Máš úžasnou schopnost a ty jí používáš na ulívání se z tělocviku," řekl mi tehdy a já jen civěla s otevřenou pusou. 

Prozradil mi, že jsem zatím jedna ze čtyř lidí na škole, o kterých ví a na kus papíru mi napsal místo a čas. Samozřejmě že jsem musela přijít, byla to moje šance zjistit, co se mnou je špatně. Cestou jsem vylezla na popelnici a zeď a pak se snažila vyhoupnout na střechu. Jelikož jsem úplný antitalent na sport, vypadala jsem u toho jako lachtan. "Ehm... nechceš pomoct?" zeptal se mě rozesmátý klučičí hlas. Zvedla jsem hlavu a viděla Garyho z naší třídy. "Jo, díky." Natáhla jsem ruku  a on mi pomohl. "Díky." Pokrčil rameny a pomalou chůzí šel někam dál. Šla jsem jako ocas za ním až k Markovi a jednomu dalšímu klukovi.

Jak se ukázalo ten kluk se jmenoval Patrik a uměl číst myšlenky. Gary, ten co mě vytáhl na střechu, viděl budoucnost a Mark uměl telekinezi. Bohužel, nikdo neznal odpověď na otázku: "Co jsme sakra zač?" 

Scházeli jsme se pokaždé, když měl někdo pocit, že v jeho třídě je někdo jako my. Jak se naše skupinka rozrůstala, scházeli jsme se čím dál tím častěji. Občas jsme se navzájem učili, jak ovládat naše schopnosti a neprozradit se na veřejnosti.

Bylo pro mě čím dál tím těžší vymlouvat se spolubydlícím. Hlavně Mai, ta holka je taková vtěrka!

...........................................

"Lucy, myslím si, že by jsi měla jít zpátky na pokoj. Mám pocit, že se stalo něco špatnýho," řekl Gary a já se okamžitě sebrala a šla. Přece jenom vidí tu budoucnost...

Na pokoji nikdo nebyl, teda aspoň jsem si to myslela. Jenže pak jsem uslyšela ten tichý vzlyk. Ozvalo se to znova z koupelny. Přešla jsem ke dveřím. "Hej, co se děje?" Zvuky ztichly. "Lucy? Já... Ni-nic se neděje," zakoktala na mě Mai přes dveře. Zkusila jsem otevřít, ale bylo zavřeno. "Mai, okamžitě mě pusť dovnitř, jsem si jistá, že ti můžu pomoct!" Chvíli se nic nedělo, ale pak jsem uslyšela otočení klíče. Otevřela jsem dveře a přimrzla na místě. Mai přede mnou stála úplně nahá a celá od krve, která podle noži na vaně nebyla její.