Bílá nevinnost

Návrat

Z pohledu Zoey

"Prosím ??" Zeptala jsem se nevěřicně protoze jsem začínala mit pocit že se mi to jen zdá.
"Slyšíš dobře. Jsem od policie, a zároveň strejda Ann. Jen díky ni jsem ted tady. A ted mě dobře poslouchej. V budoucí půl hodině budeš dělat jako byvhom spolu... No vìš... Pote až ti řeknu a všechno bude připravené, začneš křičet, jako bych tě chtěl zabít. Pokud všechno bude tak jak má, tak přiběhne ochranka a dál ti to vysvětlim později. Rozumíš? ?" Přikývla jsem a v hlavě si přehrála co mi teď řekl. Ann ho sem poslala ?? Ona na mě nezapomněla? ? Oci se mi zalily slzami... Ted jsem se ale musela vzpamatovat. Stoupla jsem si na postel a začala na ni skákat. Zbytek půl hodiny jsem dělala to co mi Ann strejda řekl. Když bylo všechno připraveno a dostala jsem povel začala jsem křičet....

Z pohledu Ann

Ten večer, kdy mi už bylo lépe jsem napsala Jacobovi.
Ahoj proč jsi nebyl ve škole ??
Čekala jsem hodinu, dvě...
Jacobe ??
Zase nic.. Rozhodla jsem se že pro dnešek to vzdám s tak jsem si šla lehnout. Doufala jsem že se mu nic nestalo.. Asi o půl dvanáctý v noci mě probudil hluk zezdola. Slyšela jsem tlumene hlasy které patřili mámě a ještě několika nerozeznatelnym ale povědomim osobám. Se skočila jsem z postele vzala si župan a bačkory a šla dolů. Už na schodech jsem uslyšela něco, co mi vyrazilo dech ! Seběhlajsem schody div že jsem neupadla a zabrzdila se až dál pod schody. Stál tam táta máma strejda a ......
"ZOE ?????!!!!!!!" Zakřičela jsem a viděla ji jen přes slzy. Všichni na mě koukali. Máma brečela, táta a strejda se tvářili vážne a Zoey tam stála se sklopenou hlavou a nebylo ji vidět do obličeje. Když jsem se vzpamatovala, vrhla jsem se ji kolem krku. Jak jsem ji obejmula, tak jsem začala Mít pocit jako by se mi hroutila pod rukama. Odtáhla jsem se od ni a pořádně si jí prohlédla . Byla pobledlá, na sobě měla džíny a triko ale byla mnohem hubenější než jsem ji znala.. vlasy měla pořád stejné akorát o trochu delší. Pohled na tuhle zdrcenou, zničenou, křehkou Zoe se vůbec nepodobal pohledu na tu starou nádhernou, úsměvavou Zoey......
"Zítra bude muset k nám na ústřednu, ale v tomhle stavu jsem ji nechtěl nikam tahat a přišlo mi že tady to bude pro ní nejlepší."
"Jo díky Brayene" řekla máma a lehce ho pohladila po rameni. "A přece tu nebudeme stát v chodbě, pojďte dovnitř určítě máte hlad a žízeň. Co si dáte ?? Kafe ?? Jak znám Zoey tak černy čaj s mlékem. ."
"Ne Prosím ne !! Kafe Prosím" Zakřičela zoey a začala se uplne třást.
"Zoey, pojď sedni si" vzala jsem ji za ramena, posadila ji na kamna a přehodila přes ni deku. Konejšivě jsem ji hladila po vlasech a jemně ji stále objimala. Podivala jsem se na ni a viděla jak se ji z oči linou slzy. Nesnesu pohled na lidi co brečí kor na lidi které miluji... Slzy se spustili i mně ale snažila jsem se to nedat znát.
"Černy čaj mi dával každé ráno. Nenávidím černy čaj."
"Oh zoey.... " zašeptala jsem a bylo pro mě nepředstavitelné co tam s ni dělali. . Co když ji věznili někde v kopce jen o čaji. Nebo mohla byt nějaka jeho služka. .. Jak jsem tohle mohla dopustit. .. jak jsem ji jen mohla nechat samotnou...Kdybych se na ni nenaštvala tak bych ji mohla pomoct.. jsem naprostá k*áva....

"Zoey promiň... Promiň že jsem tě tam nechala.. promiň že jsem nebyla s tebou.. Pomiň že jsem na tu podělanou knížku nepřišla dřív... promiň že..." Zarazila mě v půlce věty.

"To stačí Ann.. Už je pozdě jo, ted už s tim nejde nic dělat. Jsem unavena kde můžu spát??" Byla jsem ohromená ! Jako by každým slovem do mě m šíp! Všechno řekla naprosto bez emocí tak ledovým hlasem že byl než nejhorší zimy tady.. Nebyla jsem schopna ji už nic říct, jen jsem vstala a dovedla ji do pokoje. Když jsem rozsvítila, uvědomila jsem si že tu vlastně nikdy nebyla. Neni to jako ve starém domě kde spala téměř pořád a už u mě měla i nějaké oblečení a kartáček na zuby. Prešla po pokoji rovnou k fotkám. Prohlížela si je a nakonec došla k fotkám s Georgem.. Do prdele bylo první co mě napadlo.. Její reakce jsem se bála jako malr ditě čertů. Nehybně tam stáka asi 2 minuty ale mě to připadalo jako věčnost. Poté fotku slepila ze zdi a otočila se na mě.
"To je George ?." Zeptala se nakonec opět naprosto klidný hlasem ve kterém ale byla slyšet kapka hořkosti.. Řekla to tak že jsem pochybovala zda je to otázka či oznámení ale radši jsem přikývla.
"Ty chodíš s Georgem??" Už jsem chtěla říct že ano ale pak mi to došlo. Mi spolu už nechodíme. Bylo to jako by do mě udeřil blesk! Jaktoze jsem si to uvědomila teprve ted ?? Hlavou mi litaly vzpomínky na léto a na všechno co jsme společně zažili.. Když jsem se vzpamatovala, tak jsem ji konečně odpověďěla.
"Ne... už ne... " Koukala se na mě a poté přikývla, dala fotku na noční stolek, svlékla si džíny a ponožky a lehla si ke mně do postele. Pozorala jsem ji ještě dlouho než jsem si konečně sedla/ lehla křesla a snažila se usnout.. jak jsem tam ta seděla tak mi došla ještě jedna věc. Ta holka v moji posteli není Zoey..Moje Zoey je pryč.. zemřela....Tahle divka je někdo cizí.. Někdo, kdo je naprosto zničený, bez radosti a štěstí... Tuhle holku já neznám..