Bílá nevinnost

Hello Miami

A pila ,a pila, a pila...
Rodiče mě našli totálně zlitou asi hodinu po telefonátu. Po tom litru vodky jsem mela pomalu otravu alkoholem,ale to čeho jsem se chtěla zbavit tak neprešlo spíš se znásobilo.. Když jsem to "řekla" rodičům, tak zmlkli odvlekly mě do postele a nic neřekli, jen jsem viděla jak mámě stékají slzy po tváři. Jen v málo chvílich ji vidim brečet, většinou už musí mit opravdu důvod....Na Zoey ji záleželo, zvykla si na ní a vždycky si byly shopne spolu povídat naprosto bez zábran. ..... Další den, když rodiče odešli do prace, tak jsem napsala peterovi dvě slova : potřebuju tě
Přišel, ani ne za čtvrt hodiny. Sedli jsme si ke mě na postel, ja mazlila Teddyho a řekla jsem mu to, co se stalo před tou nehodou a poté.
"Petere, můžu za to já ! Pohadaly jsme se a potom ona jela a sjela z te silnice!! Můžu za to já!!! Můžu za smrt svojí nejlepší kamarádky.... "
"To nemůžeš takhle brát! Jak víš, že se ne pohádala s někým jiným ??"
"Nevím....."
"No vidíš tak si to hlavně nedávej za vinu!!"
"Petere ani nevíš jak moc mi Chybí! Vzpomínám na naše školní výlety, cesty, dárky, zážitky...... Všechno, celá moje minulost je ona.."
"Ach Ann......A kdy je pohřeb ??".
"Příští středu. ..."
"Aha..."
Za chvilku přišla mamka. O tom pohřbu jsem jí ještě neřekla , proto jsem teď vzala Petera a šli jsme dolu.
"Ahoj mami"
"Dobrý den paní Fidgeraldová"
"Ahooj"
"Mami ??"
"Ano zlato ??"
"Pohřeb je příští středu. .. "
"Ooh zlatíčko,ale my jsme v práci! "
"Ale mami já tam musim jet !!!"
"Ale nemůžeš tam jet sama Ann."
"Můžu !"
"Ne to nejde Ann"
"Ale mami !!"
"Žádné ale Ann, je to strašně daleko, a my si nemůžeme vzít volno , jsme oba ve zkušební době, vyhodili by nás.Je mi to líto. "
"Tohle není fér !!"
Zařvala jsem, popadla Petera který tiše stál a poslouchal, za ruku a odvlekla jsem ho zas nahoru kde jsem jako vždy zase propukla v pláč.
" Petere, já tam musím jet... " opakovala jsem stále do vzlyků. On mě objímal a hladil po vlasech. Nemusel nic říkat aby mě uklidnil, stačilo jeho tiché "pššš"... ..

Úterý

"Ahoj petere pojď dál" vyzvala jsem ho a šli jsme nahoru. Když jsme vešla do pokoje tak se ale Peter zastavil a rozhlížel se kolem, až nakonec pronesl
"Ty ještě nemáš zbaleno ??"
"Co ?? Proč? "
"Tak honem, kde máš věci? Za pět hodin odjíždíme"
"Kam ?? Počkej, nee ne Petere neříkej že ?..."
"No jo, tak honem!"
"Petere Panebože děkuju! ! Víš co to pro mě znamená? !!... Děkuju...Mám tě ráda....."
"Já tebe taky "
Po dlouhém obejmutí mi opravdu pomohl zabalit. Podávala jsem mu oblečení a on ho úhledně skládal na hromadky do menšího kufru. Vzala jsem si jen věci na zítřek a na dva dny potom, protože nás ještě pozvali na odpoledne Zoeyiny rodiče a pote nas oba pozvala teta. Chce vidět po dlouhé době mě,ale chce i poznat Petera. Peter řekl tátovi a Ester, že zkrátka pojede pryč... Ester bylo jasné, že to nebude jen tak a proto řekl že jede do Osla kvůli škole. Kvůli mě toho teď riskuje opravdu hodně..

Letiště

Na letiště nas vzal táta. Stihli jsme naše letadlo jen tak tak. Sedli jsme si na naše místa připoutali jsme se. Když letadlo vzlétalo tak mě peter najednou pevně sevřel ruku. Otočila jsem se na něj a viděla jak se druhou rukou křečovitě drží sedadla a přivíra oči.
"Copak ?? Ty jsi ještě nikdy neletěl letadlem ??"
"Jednou, když jsme se stěhovali, to jsem byl malej..."
"Neboj se jsem tu s tebou " snažila jsem se ho uklidnit. Po nějaké době se trochu bát přestal a usnul....
Těsně před přistáním jsem ho probudila. Byl tak sladkej když měl ten rozespalej výraz.. Už tady byl cítit teplý vzduch, na který jsem si už odvykla. Když jsme vystoupili, byla to jako facka. Třicet stupňů, nesnesitelné dusno které mi dřív připadalo normální.
"Páni!" Hlesl Peter kterému už na čele začaly vyrážet kapky potu.
"Horko co ?? Byl jsi někdy takhle v teple u moře ??"
"Ne, Italii si moc nepamatuju a jinak jsme nikde nebyli.."
"Neboj se za chvilku si zvykneš" Pohladila jsem ho po rameni a zamířili jsme k taxíku. Posadili jsme se a ja se opřela o teplé okýnko. Hleděla jsem ven a vzpomínala na ty krásné chvíle stravene se Zoey.. Projíždéli jsme kolem pláží, které jsme s rodinami pravidelně navštěvovali, městem kde jsem už přesne věděla kdy a kde mají slevy a kde maji nejlepší zmrzlinu a kafe... Z krutého vzpomínaní mě vytrhlo zastavení před domem Scottových. Vyndali jsme si kufry a po rozpáleném písku se vypravili k jejich domu. Já měla černé volné šaty, lodičky a vlasy volně rozpuštené jen nakudrnacené. Peter měl krásnej oblek ale sako si po příletu sundal protože by se asi upařil. Zhluboka jsem se nadechla a zaťukala. Peter se mě lehce dotýkal protože věděl, že se jen tak necítím sama. Za chvilku přišla otevřít paní Scottová..Nebýt jejich uhrančivě modrých očí tak bych ji ani nepoznala. Byla uplně jina...Ty její krásné bloňdaté lokny které jsem dřív tolik obdivovala, tak byly splihlé, zacuchané, neupravené. Měla kruhy pod očima, oči nateklé a tváře propadlé. Dříve z ní jen sálalo štěstí a teď jediné co z ní vyzařovalo byl smutek . Jen z pohledu na ní šel určitý strach..

"Ahoj... "

"Ahoj Ann'" Řekla naprosto prázdným ledovým hlasem."Pojďte dál" vešli jsme do stejného domu jako dřív akorát s jedním velkým rozdílem. To slunce které dřív prosvěcovalo dům teď jako by vědělo co se stalo a zářilo míň.. Ta sladká vůně která se před několika měsíci linula domem byla pryč.. Na pohovce seděla Zoeyina sestřenice a vedle ní, Zoeyin děda. Viděla jsem ho jen jedno, ale byl to ten pohádkový dědeček ,co má rád všechny a všechno. Ta setřenice myslím Jessica mu ležela na rameni a držela ho za ruku. Já jsem jim všem musela představit Petera.

"Dobrý den, tohle je Peter, můj kamarád.."

"Těší mě, jsem Elen. Tohle je John a Jessica."

Všichni jsme si podali ruce a jediný kdo se pkusil o úsměv byla Jessica. Znaly jsme se už dřív, vždycky byla moc milá. Celá Zoeyina rodina byla moc hodná... Jako Zoey... Než začal pohřeb, tak jsme jen seděli a mlčeli, každý myslel na své. Zajímalo by mě, co si myslí Peter když Zoey neznal. Zajímalo mě,co by si o Peterovi myslela Zoey....Pohřeb začal ve 3 odpoledne. Když jsme se všichni shromáždili u hrobu tak byla obloha zatažená a pomalu začínalo pršet. Lidé si brali deštníky, ale já stála a poslouchala co říkají. Déšť ochladil vzduch a studené kapky mi stékali po tvářích, těle.. Když domluvila Elen tak už všechno mělo skončit ale já cítila že taky musím něco říct. Neměla jsem nic připravené, ale zkrátka Zoey byla i můj život !!

"Prosím ?? Můžu ještě něco říct ??" Elen přikývla a odstoupila nadechla jsem se a začala mluvit :
"Tak, no já vlastně nevím co bych řekla.. Možná jen to, že Zoey byla úžasná holka. Vyrůstala jsem s ní a znala všechny její přání a tajemství. Byli jsme jako sestry, nerozlučitelné. Každý den s ní byl veselý i ty smutné pochmurné dny ona dokázala tím svým neuhasínajícím usměvem rozzářit a zlepšit. Každý problém s ní už nebyl tak velký.. To ona byla tím klíčem ke štěstí. I když jsme se párkrát pohádaly, tak jsme se hned usmířily i když já byla stále naštvaná, tak na ní se prostě nedalo zlobit.. Bohužel největší chyba kterou si nikdy neodpustím je ta,kterou jsem udělala v den její smrti.. Pohádala jsem se s ní už dřív kvůli naprosté hlouposti.. Kvůli klukovi.. Já jí tolik záviděla že jsem byla úplně oslepená nenávistí spojenou s tím jak jsme se odstěhovali... Toho kluka jsem ani nemilovala ale záviděla jsem jí, že si on vybral zrovna jí !! A proto když se mi to snažila vysvětlit tak jsem se zachovala jak nejhůř jsem mohla.. Zbaběle jsem se jí vyhnula a nechala jí v tom samotnou.. Poté zemřela.. A já se jí teď nemůžu omluvit, nemůžu jí říct že mě to mrzí a že jsem byla hloupá a pitomá, nemůžu jí říct, že je ta nejlepší osoba kterou jsem kdy potkala, nemůžu nic.. Jen doufat že až umřu že se s ní znovu setkám..... No to je asi všechno.. Děkuju......" Všichni začali tleskat "A prosím mohla bych jen ještě pustit její nejoblíbenější písničku ??" Zeptala jsem se a když suhlasili zapla jsem písničku A Thousand years.. Poté všichni šli a na hrob hodili květinu. Po pohřu jsme šli zase k nim. Pouštěli jsme si videa kde byla Zoey malá a fotky a vzpomínky a příběhy.........