Fade [CZ]

2.Kapitola

Začínala jsem být unavená. Je už to nějaký ten den, co jsem pořádně nespala taky, kdy jsem pořádně něco snědla, myslela a vůbec cokoliv pro všechny normální dělala. Oči mě pálí od dalších slz, které padají po mých lících a rty mám načervenalé z důvodu neustálého kousaní ho. Nevím, čím to je, ale dělám to, když jsem jakkoliv nervózní nebo smutná. Vstala jsem ze země, tak pomalu, že i nějáký stařeček by to zvládl rychleji.
Ovládl mě pocit znepokojení, když jsem za oknem zahlédla muže schovávajíc se za stromem. Asi si myslel, že ho nikdo neuvidí. Koukala jsem na něj pěkných pár desítek minut. Nehnul se. Ani o centimetr. Byl tak blízko a zároveň daleko.
Tak přemýšlím, jestli mě vidí, jestli to, že se tam schovává má nějaký důvod. Je tu kvůli mě? Hlavou mi běží myšlenky. Jedna za druhou. Musím uznat, že mojí fantazii se meze nekladou, protože to, co dokážu vymyslet je neskutečné. Přiblížim se blíž k oknu, abych zahlédla alespoň kousek z jeho tváře. Zastavila jsem se na jeho očích, které mě propalovaly. Nemohla jsem od něj odtrhnout zrak. Byl tak, zvláštní.
Než jsem stačila cokoliv udělat, tak se usmál a ve vteřině odešel. Dívala jsem se na místo na kterém doposud stál. Z přemýšlení, kdo ten zvláštní muž byl mě vyrušilo klepání.

,,Elisabeth, měla bys jít do postele," promluvil můj otec za dveřmi. Nesnažila jsem se ani odpovědět, protože vím, že to ani smysl nemá. Má slova nikoho nezajímají. Každý den se modlím v to ať tohle všechno skončí, ta bolest. Ve svých snech vydám jeho tvář, jeho úsměv. Mám pocit, jakoby se svět točil jen okolo mého zlomeného srdce, jakoby mi chtěl někdo ubližovat. Svět se proti mě spikl, vím to, jinak bych tu každý den neseděla jako tělo bez duše. Ztratila jsem jsem víru v cokoliv, lásku a nikdo to nechápe. Měla bych se zvednout a jít se alespoň umýt. Prošla jsem dveřmi do koupelny, nebyla jsem tu pár dní a nic se nezměnilo, jak by taky mohlo. Pamatuji si, jak jsem si před rokem zařizovala všechno to, co jsem chtěla. Na zemi jsou šedé kachličky, společně s bílými na zdi to vypadalo jemně, ale na druhou stránku moderně. Na obdelníkové umyvadlo jsem hodila svetr od večeře a kalhoty. Možná to zní vtipně, ale opravdu si myslím, že sprcha je jedno z míst, kde se cítím bezpečně. 

„Vrať se," šeptám do kapek, které padají postupně po mé tváři.