Fade [CZ]

8.Kapitola

Sedím v taxíku s rodiči, kteří se o něčem baví a já nesmyslně koukám z okna a poznávám okolní svět. Svět Anglie. 

„Elisabeth, můžeš nás prosím na chvíli poslouchat?"

„Omlouvám se, zamyslela jsem se."

„Vím, že ti to říkáme až teď, ale kdybychom ti to řekli doma, víme, že by jsi nejela," řekl můj otec.

„Poslouchám," zašeptala jsem.

„Je ti devatenáct a my jsme se rozhodli, že ti budeme platit byt," pověděl mi to, jako hotovou věc, jako něco, co se jen tak přejde.

„Budeme za tebou jezdit," dodala máma.

„Nic k tomu neřekneš?" zeptal se otec.

„Nevím, co bych řekla."

„Jestli se míníš s námi bavit s tímhle tonem." Zvýšil na mě hlas táta.

„Neřvi tady," promluvila matka a položila ruku na tátovo koleno. Hlavu svěsil směrem ke svým nohám a dál už nemluvil. Díky bohu. Poslední dobou nechápu, kam se mi ztratili rodiče. Chovají se ke mně jako k někomu, koho neznají, ale abych byla upřímná, tak se nebudu angažovat do našeho vztahu. Opravdu ne. Nemám to zapotřebí, budu ráda, když se dostanu z toho všeho.

„Jsme tady," promluvil do trapného ticha starší, zašedivělý muž na předním sedadle. Hned jsem vystoupila a do tváře mě praštil studený vítr. Ještě, že za tu cestu přestalo pršet.

„Počkejte, budeme hned zpátky." Slyšela jsem jak otec dává pokyny taxikáři. Znepokojeně jsem přehoupla z nohy na nohu a pozorovala přitom své rodiče. 

„Tady máš kufr, tady klíče, je to třetí patro." Přišel ke mně můj otec a strčil mi do ruky svazek klíčů, bez dalších slov odešel. 

„Měj se tu hezky Elisabeth," řekla mi máma, jak mi podávala můj oblíbený černý batoh. 

Frustrovaně jsem vzala do ruky všechny své zavazadla a vydala se do vyšší, moderní, bílé budovy. Došla jsem ke vchodovým dveřím, které jsem otevřela až na potřetí. 

„Sakra práce," vykřikla jsem, když se mi kufr zasekl ve dveřích.

Došla jsem před dveře. Svoje dveře. Strčila jsem klíč do zámku a rázem jsem se objevila s chodbě. Hnědá kolovala na obou stranách, na levé je obrovské zrcadlo. Boty jsem uložila do rohu a šla dál. Po mojí pravici je ložnice. Nakoukla jsem do prostoru, dvě stěny jsou šedé a dvě bílé. Jednoduchost je snad úplně všude, kde se podívám. Určitě budu po upravovat některé maličkosti. Velká skříň je uložena v levé části pokoje, tak jak jsem si to vždy přála. Vyšla jsem znovu a chodbu a vydala se probádat další části mého království. 

„Páni," řekla jsem, když jsem přišla do kuchyně spojenou s obývacím pokojem. Šedá dřevěná podlaha, ladila s prostornou kuchyní. Jediná věc, která mi tady rozhodně chybět nebude je televize. Doma jsem se nikdy nedívala na televizi, je to ztráta času. 

Po nějakém čase stráveném v novém království, jsem se rozhodla pro vanu. Zase, jediná věc ,která mě uklidní. Koupelna byla opět jako z katalogu, do obrovské vany jsem spustila proud vody. Svlékla jsem každičký kousek z mého těla a koukla jsem se na sebe do zrcadla. 

„Kdo jsi?" zašeptala jsem a pořád jsem na sebe zírala. Srdce mi poskočilo, moje oči jsou opuchlé, jsem bílá jako stěna, prostě stejná několik měsíců. Bez života. Vkročila jsem do horké vany a zavřela jsem oči. Jsem teď naprosto sama. Na všechno. Musím si najít vysokou, musím si najít práci. Chci být tady s bráškou.