Fade [CZ]

56.Kapitola

Chci se moc omluvit, že nebyla dlouho část, ale měla jsem problémy, opravdu vážné ke kterým patřila věc, že jsem nemohla psát. Upřímně řečeno nebyl čas ani chuť. 

Koukala jsem na jeho spící obličej, když jsem v tu chvíli uslyšela kroky procházející kolem našeho pokoje. Pomalu jsem se vysunula z jeho objetí, dala jsem si přes sebe tenký hedvábný župánek a vydala se ke dveřím. Na chodbě byla tma a světlo se objevilo jen místy, kdy se prohnal okny blesk. Došla jsem až do obývacího pokoje, kde jsme strávili většinu večera tady. 

„Elisabeth, nemůžete spát?" promluvil na mě hlas patřící onomu muži, který na mě nepůsobil zrovna nejlépe. 

„Matthew," řekla jsem a otočila se za ním. Stál přede mnou jen v černých teplácích. Na jeho hrudi je vytetovaný havran, jehož křídla zasahují až k ramenům. Celé to tetování bylo jaksi děsivé, proto jsem se podívala do jeho obličeje, na kterém mu pohrával neznámý úšklebek. Srdce mi poskočilo. 

„Děje se něco Elisabeth?" zeptal se mě a pohledem sklouzl na moje tělo, kde se mi pomalu, ale jistě rozevíral župan. Hned jsem si jej utáhla avšak se na mě ve vteřině nalepilo jeho tělo.

„Nech," přerušila mě jeho ruka, která zacpala moje ústa.

„Drž hubu, dívat se celej večer na to tvoje krásný tělo, jak tady pochoduje a pak se mi tady nabídneš a čekáš, že nic neudělám?" zabručí mi u ucha. Moje tělo pohltí chlad a začínám se klepat. Strach je s nad v každém koutu mého já. Jeho studené rty se přitiskly na můj krk a v tu chvíli mi došlo, že není cesty zpět. Z koutku očí mi začínají téct slzy. Jedna po druhé, po celé mojí tváří. Když v tu chvíli přestal a odtáhl se. Kroky. 

„Zkus něco říct a zabiju tě!" Pohrozil si mi a popošel pár kroků ode mně.

„Takže ty studuješ Beth?" zeptal se mě s úsměvem. Já jsem si upravila župánek, setřela slzy a usmála se jen jak to šlo, protože kroky blížící se k nám sílily. 

„Jo, studuju literaturu," odpověděla jsem a v tu chvíli do místnosti vešel Nathaniel. V celé jeho kráse, jen s trenkami. Prosím, jen ať si toho nevšimne. 

„Co tady děláte?" Přeměřil si Metthewa pohledem a pak sklouzl na mě.

„Já jsem se šel napít a tady Elisabeth si myslela, že se něco děje že?" Opět po něm střelil očima.

„Je to pravda?" zeptal se mě. Nemohla jsem mluvit, můj hlas by v tuto chvíli nezněl sebejistě jako vždycky, takže jsem pouze přikývla. 

„No, já myslím, že je čas jít," řekl hrubým hlasem můj muž. Vyhledala jsem jeho ruku a poté jsme se bez rozloučení odebrali zpět do své ložnice. Hned jsem zalehla do postele, přikryla bych se.

„Elisabeth, co se tam k sakru stalo?" zeptal se mě. Začala jsem ztěžka dýchat a slzy opět zaplnily moje oči. 

„Proč pláčeš zlato?" Jeho ruka mě hladila po vlasech, alespoň trošičku to pomáhá.

„Bojím se," řeknu tiše.

„Čeho?" Z jeho hlasu byla cítit nechápavost.

„Jeho." Ruka mě přestala hladit a já věděla, že jsem udělala chybu.