Mým tělem procházela zima a mé ruce se třásly čím dál víc. Nemůžu se pohnout, je to pro mě strašně těžké. Nohy mě neposlouchají, vlastně abych to objasnila neposlouchá mě žádná část mého těla. Vlasy mám přilepené na čele z toho jak na moje nahé tělo dopadal sníh. Nade mnou práskly dveře a mě nenapadlo nic jiného než si schovat hlavu do rukou. Zase někdo přijde a ublíží mi. Tak moc se bojím. Budu mít panickou hrůzu úplně z veškerých doteků. Nad ničím dalším jsem neměla šanci přemýšlet, protože se kolem mého těla obmotaly svalnaté ruce, které mě udržely na nohou.
„Nedala jsi mi spát dívenko," pověděl mi. Nesnažila jsem se o odpověď, protože stejně nevím, co bych řekla. Tohle je snad poprvé, co na mě není nepříjemný a nesnaží se mi zničit den. Sotva jsem dýchala, je tak blízko. Je poměrně vysoký, oproti mě. Nedokážu ani říct něco na protest, když míjíme dveře od mého bytu. Zřejmě zapomněl na to, že mě drží, protože si nedokážu vysvětlit jeho podivné chování, které změnil během několik minut.
„Dnes se vyspíš tady," řekl hrubě, když jsem došli do pokoje podobajíc se nejdražší místnosti ve které jsem kdy stála. Snad hodinu jsem nic neřekla, právě přemýšlím nad tím, jestli to ještě umím.
„Potřebuješ něco?" Zakývala jsem hlavou ze strany na stranu a lehla si do postele. Jemné povlečení dopadlo na moji studenou pokožku. Dívala jsem se na jeho odcházející postavu pryč ode mně. Jak sobecký ke mně svět ještě bude? Připadám si jako bych žila pořád dokola tu nejhorší noční můru. Nikdy to neskončí. Nikdy neskončí trápení mého srdce, mé duše. Cítím jako by tohle mělo být moje poslední nadechnutí. Každá slza, která mi vypadne u oka dopadá na zem, nikdo mi nenaznačil jak bych měla žít dál. Je tohle konec mé cesty na tomhle světě? Vím, že někteří se modlí, aby tomu tak bylo, ale něco jsem se za svůj život naučila, že život je to nejcennější, co mám a nemůžu ho jen tak odstrčit.
„Ne, prosím, nedotýkej se mě!" zakřičela jsem.
„Prosím," křičím znovu. Na své paži ucítím tlak. Probudím se tak rychle, jak jsem usnula a dívám se do modrých očí, které se na mě zděšeně koukají. Z čela jsem si otřela kapky potu, které po něm stékaly.
„Jsi v pořádku?" zeptal se. Svoje ruce jsem zahákla za jeho krk a tím jsem si ho přitáhla do objetí, které jsem tak moc potřebovala. Cítit, že tu někdo pro mě je.
„Co to děláš?" zašeptal a snažil se ode mně odtáhnout. Držela jsem ho snad minutu v kuse a neměla jsem v plánu se ho pustit. Cítila jsem se v bezpečí, tak jak dlouho ne.