„Moji věrnost?" zašeptám a kouknu na něj.
„Jo, chci jen abys držela hubu a poslouchala mě." Nikdy si nezvyknu na ten jeho odporný slovník. Je pošetilé, že jeho slova se mnou dokáží dělat, to, co ani kolikrát nechci. V podstatě jsem nepoznala chladnějšího člověka, myslím tím, že on je tak bezcitný a ach bože..Slovy nejde popsat, jak matoucí a hrozný on je, ale jeho tvář vás pošle do nebes. Úsměv vás zahřeje na každičkém místě vašeho těla a ty jeho rty...Je to jako líbat anděla, ale on rozhodně anděl není. Způsob, jakým se na mě dívá je to jakoby se vám zastavil čas a vidíte před sebou jen jeho. Jakoby se vám nikdy nemělo nic stát. Pocit bezpečí. Kouká na mě tak nevině, tak, že mi chce jen pohledem říct, že se nemusím ničeho bát. Kéž by nemluvil, kéž bych ho nikdy nepoznala.
„Co jsi vlastně za člověka?" Hltám ho pohledem a snažím se vyčíst všechno, co, potřebuji vědět, ale nevidím nic. Jen prázdné oči.
„Jsem přesně ten, kterého potřebuješ," říká mi. Jeho slova mě děsí. Nevím jak popsat pocit, který v sobě mám. Tak moc mě přitahuje, až začínám mít strach, jestli tolik emocí zvládnu.
„Potřebuji jen najít svoji matku. Pak tě nechci nikdy vidět," povím mu a odvrátím od něj zrak.
„Dívej se na mě, když se mnou mluvíš," zavrčí na mě. Teď mě dochází, že jsem ho před chvíli chtěla vyhodit z jeho bytu. Kdyby to nebylo všechno tak odporný, tak bych se tomu zasmála.
„Nate, bože, jsi, jsi.." Zase pocítím jeho rty na těch mých.
„Ne!" zakřičela jsem a odstrčila jsem ho. Než stačím cokoliv dalšího říct, tak to udělá znovu. Ne. Snaží se ho od sebe odstrčit. Tlačím do jeho hrudi, vší silou, ale způsobuje to jen to, že je na mě naštvaný. Silně mě chytne kolem pasu a odhodí mě na pohovku o kterou jsem byla před chvíli opřená.
„Nate, nech mě jít domů proboha," říkám mu s naději v očích.
„Dělej," zaječí. Znamená to, že můžu odejít? Nebo? Uteču tak rychle, jak jen to jde a během chvilinky už s brekem ležím ve své posteli. Trpím každým dnem víc a víc. Srdce mi puká strachem, úzkostí, já už ani nevím čím vším. Přestávám věřit v pohádky.