Fade [CZ]

19.Kapitola

Stojím před jeho dveřmi a frustrovaně přejíždím po klice, kterou mám chuť stisknout. Chci to tak moc udělat, ale vím, že by to byla chyba. Než stačím víc přemýšlet, tak klepu na dveře. 

„Elisabeth, jestli jsi to ty, tak odejdi," zamumlal naproti mě. Komunikovat přes dveře se zdálo být jednodušší a taky bezpečnější, ale potřebovala bych vidět jeho ústa, jak mi říkají, že je vše v pořádku. 

„Nate, je mi to líto, přehnala jsem to."

„To už jsi říkala."

„Nate, sakra přestaň, jsi jediný, koho tady znám a já, já potřebuju tě," řekla jsem tiše. Dveře se potichoučku začaly otevírat a mě se naskytla možnost opět vidět jeho dokonalou tvář.  Bez ptaní jsem vešla do jeho bytu a opět mě okouzlila vůně. Jeho typická vůně. Přišla jsem do jeho pokoje, sedla si na postel a jediné, co jsem dokázala udělat bylo pouhé zírání do tmavé podlahy. 

„Proč si přišla Elisabeth?" Pohlédla jsem do jeho propíjejících mě očí. Sedl si vedle mě. Proud, který mnou prošel, když se jeho svalnatá paže dotkla té mé. Připadá mi, že tenhle pocit je jen ve mě, protože sedí tak nudně, jako bych tady vůbec nebyla. 

„Nechci mít pocit, že se kvůli mě trápíš," promluvila jsem najednou. Takovou hloupost, co jsem řekla. Pobaveně se na mě podíval a pak zabodl pohled na zeď. Zůstala jsem ticho, protože už nevím, co říct. 

„Elisabeth, můžu tě uklidnit, že já se kvůli tobě rozhodně trápit nebudu." Ticho se stalo ještě víc nesnesitelné a v srdci se mi tvořila bolest, která nebyla vůbec příjemná. 

„Měla by jsi jít," řekl. 

„Co?" Nechápavě jsem se na něj podívala.

„Chci být sám, nechci tě tady. Vypadni!" zakřičí. Cuknu sebou a se slzami v očích se na něj podívám, ale je tak chladný.

„Jdi!" Hnusně si odfrkl. Prošla jsem chodbou a rovnou jsem šla do své postýlky, kde jsem si lehla a propukla v pláč.