Fade [CZ]

34.Kapitola

Po několika hodinách přestalo tak intenzivně sněžit. Ulice na sobě mají bílý poprašek a jedině tak, si můžu připadat jako v pohádce od Diesneyho. Nathaniel kráčí vedle mě a ani jeden nějak nevíme, co říct. Možná, že přemýšlí nad tím, jestli se mi má omluvit nebo bych snad měla já začít s touhle konverzace. 

„Ty jsi naštvaná?" zeptá se mě. Přece jenom jsem se dočkala a promluvil jako první, ale problém je, že já nevím, jestli jsem. V tu chvíli, kdy jsem ji viděla, měla jsem pocit úzkosti a do srdce mi to vpalovalo díro, to je to, co jsem cítila. 

„Jen jsem zmatená," přiznávám a nevěnuji mu ani jeden pohled.

„Vždyť mezi námi nic není Elisabeth," říká mi. Tak tohle zabolelo, než si to snažím rozmyslet, tak ho propaluju pohledem a zírám na něj s otevřenou pusou. Ach, bože dej mi sílu ať nevyletím z kůže. 

„Musím zajít do papírnictví." Naprosto ignoruji, to co řekl a rozhodnu se držet jazyk za zuby.

 „Elisabeth, proč mi na to nechceš nic říct?" odfrkl si.

„Protože nevím, co ti na to mám říct," vykřikla jsem aniž bych chtěla být tak hlasitá.

„Nevím, proč tak šílíš, je to jen sex," řekne mi jednoduše a ušklíbne se.

„To si ze mě děláš srandu." Nevěřícně kroutím hlavu a propaluju ho pohledem.

„Jsem svobodný, nemám žádné závazky."

„Ale my jsme se líbali a ty jsi mi řekl, že na mě myslíš," promlouvám k němu.

„Nic to neznamenalo Elisabeth."

„Nevypadalo to tak." Posmutním.

„Dokážu být velmi přesvědčivý, když chci." Zírám na něj a v hlavě mi běhá neskutečné tornádo myšlenek a nenávisti. Tolik pocitů jsem snad nikdy necítila, je to všechno tak intenzivní.

„Takže teď mám odejít?" Vpálí mi to do tváře. Chci aby odešel? Na jednu stránku bych nejradši uškrtila a zakopala do země. Už jen kvůli tomu, že mi právě do očí řekl. Na druhou stránku chci, aby tu zůstal a pověděl mi, že si ze mě jen utahuje. Ovine mě do pevného objetí a nikdy už mě nepustí. Do očí se mi nahrnou slzy a jediné, co dokážu je hlasité povzdechnutí. Jsem tak zranitelná, slabá a on je prostě, ach bože, tak frustrující a necitelný. Už ani nevím, jak ho popsat. Promnu si ledové dlaně a zastavím se uprostřed ulice. Lidé se tu pohybují jen málo, proto si to můžu dovolit. V normální pracovní den, bych si to dovolit nemohla. Postaví se přede mě a bez toho, aniž by něco řekl, vezme mojí bradu do svých prstů a stiskne mi ji. Au, to bolí.

„Co to děláš?" ptám se vystrašeně. Nervozně těkám pohledem mezi jeho rukou a pronikavýma očima. 

„Už nevím, jak ti mám vysvětlit, že k tobě nikdy nic cítit nebudu," říká mi bezcitně. Koukám na něj, jestli si náhodou nedělá srandu, ale jeho výraz je naprosto vážný.

„Prosím, nedělej to," zašeptám.

„Nemám dělat co?" zeptá se.

„Nechovej se ke mně tak, jako bych byla nikdo."

„Určitě pro někoho něco znamenáš, ale u mě to je na bodu mrazu, jako u všech ostatních."

„Chci to změnit, copak to nechápeš?"

„Ptala ses mě, jestli chci?" Do očí se mi zase nahrnuly slzy a tentokrát jsem je nepotlačila a nechala je volné padat po mých tvářích. Zorničky se mu rozšířily a netečně na mě civí. Nedýchám, vzduch se mi zastavil někde v krku.

„Měl bys odejít," řekla jsem u bez toho, aniž bych se na něj podívala, ale on pořád stál v mojí těsné blízkosti. Seberu všechnu odvahu a odstrčím ho od sebe a odcházím.

Moji milý čtenáři,

Rozhodla jsem se rozjet konečně každý den jeden díl, takže vás poprosím o nějaké to vyjádření :D Bylo by fajn číst zase komentáře, jestli chcete posdílejte a dávejte votíky ♥

Vaše Verča ♥♥♥