Fade [CZ]

24.Kapitola

Čtu těch pár slov pořád dokola a dokola. Kdo mě má pořád potřebu ničit život? Už jsem myslela, že je život najednou lepší a konečně se mi začne dařit, ale pak přijde jeden papírek a je to všechno tam, kde to začalo. Jsem na začátku a na konci. Zdálo se to být všechno jednoduché, snadná práce, žádný problém ve škole. Zrcadlo naproti mě ještě ráno ukazovalo spokojenou dívku s dírou v srdci, teď ani slovy nejde popsat jak zmatená, smutná, vystrašená jsem a hlavně jsem zoufalá. Sundala jsem ze sebe všechno oblečení, papírek jsem zmačkala a hodila do koše a koupelna je zase místo pro dnešní večer. 

Dívám se na padající sníh, který jako jediný padá dolů a má to tak být. Já taky padám dolů a ničí mě to. Sedím na mém křesle s dekou přehozenou přes sebe a u sledování sněhu, průběžně čtu knihu. Lampa mi svítí nad hlavou a moje oči se pomalu zavírají, když v tom mi někdo zaklepe na dveře. Šouravým krokem jsem došla ke dveřím. Stál přede mnou s krvavým obličejem. Dýchal tak rychle, že jsem nestíhala kolikrát se mu zvedl hrudník.

„Pomoz mi," zašeptal. Hned jsem si vybavila tu chvíli, kdy jsem ho já prosila o pomoc, v tu dobu, kdy jsem seděla polonahá na schodech. 

„Pojď," řekla jsem mu a ukázala rukou, ať jde dovnitř. Nesmím si ho pustit k tělu. Nesmím.

„Já, potřebuju abys mi zašila ránu na ramenu," zaprosil. 

„Cože mám?" 

„Elisabeth, zkurveně to bolí, dělej." Pořád to říká tak potichu, že se bojím, aby se přede mnou nesesypal. 

„Běž si sednout, hned to donesu." Rozkázala jsem mu to. Vzala jsem do rukou jehlu nit a vodu s utěrkou. Nic jiného mě nenapadlo. Když jsem přišla zpět k němu tak seděl a hrudník se mu pořád zvedal tak rychle. 

„Co mám dělat?" 

„Roztrhni mi triko a prvně to očisti." Dělám co mi říká a dech se mi zatajil hned, jak jsem uviděla jeho dokonale vypracovanou hrudˇ. 

„Dělej Elisabeth, dlouho to nevydržím," zaskučel. 

„Dobře," zašeptám. Namočila jsem okraj hadru a pomalu ho začala otírat okolo řezné rány. 

„Nemám desinfekci Nate," řekla jsem mu rázně.

„Máš nějaký alkohol?" zeptal se. 

„Jo, měla bych tam mít vodku."

„Běž," promluví znovu. Doběhnu pro ni a hned se ocitám ve stejné pozici.

„Nalij mi to na tu ránu."

„Ale."

„Dělej!" řekl rázně. Na jeho ruku dopadne hořká kapalina a v tu chvíli uslyším jeho tiché výkřiky. Cítím jeho pohled na mě. Tohle nechci dělat, bože prosím.

„Zašij to." Teď pro změnu šeptá on. 

„Nate, prosím, já nechci," promlouvám k němu. Smířeně navlékám jehlu a dotknu se kovem jeho kůže. 

„Bože," zavýskám, když vidím jak mu po tváři stéká slza. Snažím se své tempo zrychlit.

„Hotovo," pověděla jsem. Mám pocit, že mě nevnímá. Oči má zavřené a sedím a civím na jeho krásný obličej.