Fade [CZ]

22.Kapitola

Se strachem v očích vcházím do třídy a jdu na jasné místo v první lavici hned u okna. Hned jak si sednu na své místo, tak se rozlehne vřískající zvonek po celé škole. Po několika minutách se ve dveřích objeví postarší žena s brýlemi a mírně zašedivělými vlasy a putuje přímo před katedru, tedy skoro přede mě. Má na sobě modré obyčejné triko a přes to červený svetr a na rtech má ladící rtěnku. Zatím na mě nepůsobí zrovna přátelsky, ale dám na radu své matky, nikdy nesuď knihu podle obalu, tak se nechám překvapit.

„Vítám vás tu, jsem profesorka Thomsová a budu vás učit anglickou literaturu," řekla velice rázným hlasem. Popošla kousek dál a opřela se o kousek volné lavice.

„Kdo vás bude učit na další předměty se dozvíte zítra a jestli máte nějaké dotazy, můžete se ptát," dodala a opět se vydala za svůj stůl.

„Paní profesorko, můžete mi říct jak budou probíhat vaše hodiny?" Otočila jsem hlavou na dívku sedící zamnou.

„Nechte se překvapit." Pousmála se a pokračovala očima po třídě.

„Já bych chtěla vědět, jak to bude s hodinami," zeptala se drobná rudovláska.

„Mělo by to být jako v každé třídě od 9 do 1 budou přednášky," řekla a já se musela v hlavě zasmát, tohle jsem neměla ani na základní škole, ale kolik bude učení. Už teď je mi z toho nevolno.

„Jestli nikdo nemá další otázky, tak to pro dnešek ukončíme a zítra vás tu budu čekat v devět hodin." Usmála se, ze stolu si vzala pár věcí, které si přinesla a odešla. V tichosti jsem se zvedla a odešla ze skoro prázdné třídy. Na chodbě to vypadalo jako v obchodním centru, kde je výprodej. Zkusím se teď projít po městě a najít nějakou práci nebo brigádu.

Jen, co jsem vyšla ven, tak jsem hned zalitovala toho, že jsem si nevzala deštník, protože prší, přesně tak jako v tu noc, kdy seděl opřený o postel a koukal se do prázdna. Schovám se do kavárny, kterou vidím odsud.

Když jsem vešla dovnitř, do nosu mě udeřila vůně skořice a čokolády. Je to tu krásné a uklidňující. Není tu takové světlo, jak by každý očekával, ale jsou tu příjemné tlumené lampy a svíčky, které zdobí celý interiér. Šla jsem až na konec kavárny, kde byl zapadlý koutek se dvěma místy. Sela jsem si do příjemného křesla a na stůl jsem si vytáhla knihu.

„Dobrý den, co si budete přát?" Přiběhl ke mně chlapík s plnovousem.

„Zelený čaj s citronem prosím," zakuňkám.

„Hned jsem u vás."

Do rukou jsem uchopila svoji oblíbenou knihu pýchu a předsudek a znovu se začetla do neuvěřitelného příběhu, který nadevše zbožňuju.

„Tady jeden čaj pro krásnou slečnu," promluvil na mě muž v černé košili.

„Děkuji." Přikývla jsem s mírným ostychem. Už vím, kde půjdu, když nebudu chtít být sama.