Fade [CZ]

29.Kapitola

„Když ti to nebude vadit, půjdu se převléct, co něčeho pohodlnějšího než je tohle." Ukázala jsem na svoje oblečení.

„Počkám tady," řekl mi a posadil se na moje ranní místo. Před velké francouzské okno s výhledem na město. Zavřela jsem za sebou a ve skříni vyhrabala to nejhezčí domácí oblečení, který vlastním. Na nohy jsem si dala černé leginy a volné bílé tričko s výstřihem, nebyla bych to já, kdybych si nevzala ještě na triko svetr, tak jsem také udělala. Dozdobila jsem všechno světle růžovým delším svetrem. Vlasy jsem si přehodila přes ramena. Mám hezké vlasy, alespoň podle sebe. Sahají mi něco pod půlku zad a moji světle hnědou až blonďatou barvu mi všichni záviděli. Můj bratr měl podobnou, jen trošku do kaštanova. Od přírody jsem je měla přírodní vlny, takže jsem nikdy nepotřebovala kulmu nebo něco takového. 

Stydlivě jsem se postavila vedle křesla ve kterém seděl a koukla se na jeho nádhernou tvář, která mě tak moc z nějakého důvodu nemá rada.

„Sluší ti to." Pochválil mě.

„Máš nádherný výhled," pověděl mi.

„Jo, vždycky si sem sednu, když jsem smutná." Popravdě řečeno jsem ráda, že spolu dokážeme mluvit i bez arogance a ironie.

„Když jsi smutná?" Zopakoval moji větu a prohrábl si vlasy.

„Jo, většinu svého čas jsem," řekla jsem tiše. Zůstal ticho, neptal se dál, jako každý. 

„Dáš si čaj?" zeptala jsem se.

„Nemáš víno?" Opravil mě. 

„Oh, promiň, já si moc v alkoholu nehovím." Zasmála jsem se.

„Jsem zpátky za chvíli," oznámil mi a během chvilky mi zmizel z dohledu. Na stole jsem zapálila vanilkovou svíčku a další u okna, kde mám položenou fotku v rámečku, kde jsem já a můj bratr. Bylo to foceno několik dní ped jeho smrtí, naše poslední fotka. Byli jsme na procházce po lese, kde jsme chodili na můj vkus až moc často, ale byli jsme takový dva samotáři a čas strávený spolu jsme buď mlčeli nebo mluvili o problémech, které nás za den potrápily.  Popošla jsem kousek do kuchyně a ze skřínky vyndám dvě sklenice na víno.

„Jsem zpátky." Uslyšela jsem za sebou. 

„Nachystala jsem sklenice, může být?" Otočila jsem se a zamávala s nimi před sebou.

„Jo, jsou skvělé," řekl upřímně. Převlékl se, jak roztomilé. Na sobě má šedé tepláky s černou mikinou přes hlavu. Kdybych ho v tomhle potkala na ulici, přísahám, že bych neřekla, že mu je přes třicet. Vypadá nanejvýš na dvacet pět. Jo, stává se to jednomu z tisíce, že vypadá mladší a je to vtipné na jednu stránku. 

„Doufám, že máš ráda bílé," poví mi. Na linku postavil láhev a přejde ke mně.

„Bude to asi trapné, ale já jsem nikdy víno nepila." Usmála jsem se a do ruk mu dala otvírák. 

„To myslíš vážně?" Udělal to samé a začal otvírat víno.

„No, nějak jsem po tom neprahla." Popravdě jsem řekla.

„Nepřestáváš mě překvapovat Elisabeth," pověděl mi.

„Líbí se mi, když mi říkáš celým jménem." Tiše jsem zakuňkala a stydlivě jsem si začala hrát se svetrem.

„Ty se mi líbíš celá Elisabeth."