Fade [CZ]

52.Kapitola

„To už jsme tady?" zeptala jsem se Nathaniela, když jsme zastavili před dřevěným domem uprostřed ničeho? Působí to tak strašně osamoceně. Vlevo od domu se nachází les, který se táhne až tam, kde moje oči nedosáhnou. Vzadu za domem vidím ovce, kozy, prostě farma. Každý z nás si určitě dokáže představit, jak to vypadá. Když se natáhnu po klice od dveří, zastaví mě jeho hlas.

„Kotě?" promluví.

„Ano?" Otočím se na něj a sjedu ho pohledem. Nic neříká, jen na mě kouká smutnýma očima.

„Co se děje?" Usměju se na něj a pohladím ho po ruce, kterou má složenou v klíně.

„Já jen, nechci aby ses s ním bavila." Odvrátil ode mně zrak a civěl za mě, z okna ven.

„Nate, přestaň si dělat starosti, víš, moc dobře, že já a komunikace není moc dobrý kamarád, hlavně, když jde o muže. Navíc, jsi tu se mnou ty." 

„Jo jen, co když se ti bude líbit víc a necháš mě samotnýho," říká s naléhavým hlasem.

„Už nemluv." Zasmála jsem se a pustila jeho ruku. Otevřela jsem dveře a s hlasitým povzdechem jsem se podívala na vchodové dveře, ze kterých právě vycházel snad nejzvláštnější muž, co jsem kdy viděla. Havraní vlasy mu sahaly pod ouška a konce mu padaly do očí. Jeho postava byla v celku vysoká a řekla bych, že mohl vážit dobrý metrák. Nechci tím říct, že by byl tlustý, jen je opravdu mohutný. Na obličeji mu pohrával neutrální pohled, který ve mně vyvolal ne moc dobré pocity. Pomalou cestou se k nám blížil a jen jsem se nad tím zamyslela, tak stál přede mnou s nataženou rukou.

„Já jsem Matthew, Benův vnuk." Hluboký hlas mi vryl do paměti jeho jméno. Jeho oči. Ach, tak svítivý modrý oceán, který proplouvá jeho zornicemi. 

„Já, já jsem Elisabeth," pověděla jsem mu roztřeseně. Zrak ze mě přesunul na muže stojícího po mém boku. Koukla jsem se o několik centimetrů na svého prince.

„Jsem Nathaniel," řekl, ruku mu podal s pohledem, který by vyděsil i dvou zvěř. 

„Pojďte, půjdeme dovnitř a promluvíme si." Rozešel se směrem dovnitř. My vzápětí za ním se svými zavazadly.