Fade [CZ]

55.Kapitola

„Věříš, že láska je skutečná?" zeptal se mě nejkrásnější muž, co jsem, kdy viděla, když ležel na mé hrudi a já si pohrávala s jeho vlásky. 

„Co je to za otázku?" Pobaveně jsem se na něj koukla.

„Ptám se jestli věříš na lásku?" 

„Ano, věřím," odpovím mu.

„Jak?"

„Co jak? zasmála jsem se.

„Jak poznáš, že je to láska?"

„Ty čteš a nevíš, jak ji poznáš?" Pohladila jsem ho po tváři a prohledávala jeho oči. Znovu.

„Chci, abys mi to řekla ty kotě," říká tiše. Může výt něco okolo 11 večer a já jsem unavenější než kdy předtím. Poslední minuty mého života jsou tak dokonalé, že se musím zamyslet nad tím, jak je možné, že zrovna on, zrovna Nathaniel se rozhodl pomalu, ale jistě mi otevírat své srdce. Myslím. 

„Když si s tím člověkem, když se k tobě jen přiblíží, srdce se ti rozbuší a tvoje mysl tě přestane poslouchat. Je ti najednou zima a horko zároveň, nemůžeš dýchat a myslíš si že sníš," povídám mu a pořád se mu prohrabuju ve vlasech.

„Cítím to," šeptá, ani neví, že to říká. Oči má už zavřené a dech poklidný.  Když se na něj dívám, jak klidně spí, připomíná mi mého bratra. Pusu měl vždy plnou keců, ale jakmile ztichl, tak by mu každý zobal z ruky, stejně jako Natovi. Kdyby nemluvil, už dávno bych ho milovala. Vím, že ho budu milovat. Je ten pravý, i když je to bezcitný idiot. Dávám mu své srdce a on si toho ani nevšiml. Bude mu to trvat déle než ostatním, ale přijde den, kdy mi řekne dvě slova, na které nevěří. Teda, on si myslí že na ně nevěří, protože já mu dokážu, že láska je. On v ní věří, ale je to někde hluboko v něm. Jednou mu dokážu, že já jsem jeho pravá láska.