Who are the Marauders? (HP fanfikce)

Kapitola 17//Střípky minulosti

Děsivé ráno. Po včerejším výletu s Regulusem jsem pěkně nastydla a při snídani poprskala snad úplně všechny. Dobře, nejvíc Blacka. Protože ten si mě vychutnal. Jak jsem předpokládala, celou snídani mi předhazoval to, jak mi pod promočeným tričkem byla hezky vidět podprsenka. Jojo, díky moc Regulusi.

Zrovna, když jsem si vychutnávala svojí ranní porci míchaných vajíček a zrovna, když se James a Lily dohádali, se u našeho stolu zjevila McGonagallová. Fajn, to by ještě nebylo tak divný, kdyby si nechtěla popovídat se mnou. Jako vždycky na tváři měla ten její nic neříkající výraz a já nevěděla, jestli se mám bát. Rozhodně bych měla. Řekla mi totiž, že se mnou chce Brumbál mluvit o něčem důležitém. Důležitém? Nedokážete si ani představit ty posměšný ksichty Blacka a Jamese, když tohle uslyšeli. Většinou to jsou oni, kdo k Brumbálovi chodí na pokec.  Ale já jsem nevinná! Teda doufám.

Jo, teď přešlapuju před Brumbálovou pracovnou. Vlastně jsem s ním nikdy o samotě nemluvila. Zkrátka z očí do očí. Vždycky měl svůj proslov ve Velké síni, ale toje asi jediný, kdy jsem ho viděla. Je zbabělý říct, že se trochu bojím? Přece jenom, nerada bych, aby mě vyrazili z další školy. Měla bych se sebrat.

Zhluboka jsem se nadechla a konečně přestala žmoulat lem školní košile. Zběžně jsem si oprášila džíny a hábit. Ano, pořád jsem se nenaučila nosit celou uniformu. Docela špatný, když zrovna teď jdu na pokec s říďou.

Udělala jsem pár malých krůčků a zastavila sepřed těžkými dřevěnými dveřmi. Zvedla jsem ruku a lehce zaťukala.

„Dále," pozval mě dovnitř povědomý mužský hlas a já se naposledy nadechla a vzala za kliku.

Ocitla jsem se v prostorné kanceláři. Uprostřed stál masivní psací stůl jako ty z bohatých zámků. V rohu místnosti vyčnívala pohodlná pohovka podobná té, kterou máme ve společenské místnosti, a potom se tu nacházelo nepřeberné množství všelijakých kouzelnických předmětů. U většiny jsem ani neměla ponětí, k čemu slouží. Ach ta kouzla.

„Vidím, že jste přišla," ze studování místnosti mě vytrhl ředitelův přívětivý hlas. Vypadal stejně jako vždycky. Dlouhé stříbrné vousy, půlměsícové brýle a čapka na hlavě. To byl on. Albus Brumbál.

Lehce jsem se usmála a dál mlčky stála na místě.

„Jen se posaďte, slečno Stoneová," pokynul rukou k tmavé židli a sám se posadil na druhou stranu pracovního stolu. S tichým souhlasem jsem se posadila. Docela změna, jak tiše se chovám. Většinou se s profesory spíš dohaduju, než bych z nich měla respekt. McGonagallová by mohla vyprávět. Měl by si toho vážit.

„Nebojte se, nic jste neprovedla. Kvůli tomu jsem si vás nezavolal," zasmál se do prázdna místnosti. Asi si všiml mého vyděšeného výrazu.  Hlasitě jsem vydechla.

„Uf," zasmála jsem se úlevně, abych odlehčila situaci, „už jsem se lekla, že mě chcete vyhodit. To by byl můj konec," uvelebila jsem se na židli a hlavou se mi mihla otázka, proč mě teda zavolal.

Po Brumbálově tváři se rozlil menší úsměv. Asi byl rád, že už se netvářím jako při cestě na jatka.

„To vážně ne. I když slyšel jsem, co jste v Krásnohůlkách vyvedla. Mohu vás uklidnit, že naše sklepení je proti povodním řádně zabezpečeno," mrknul nenápadně.

„Vlastně to byl omyl," snažila jsem se ospravedlnit s drobným úsměvem na tváři. Brumbál si mě prohlédl od hlavy k patě.

„Mimochodem, všiml jsem si vašeho upravení školní uniformy," sklouzl na mé kalhoty a pobaveně se zasmál. Dokáže být vůbec někdy naštvaný? Och, radši to nebudu zkoušet.