Who are the Marauders? (HP fanfikce)

Kapitola 35// Rozbouřená vlna

Všude kolem mě je hustá tma. Slyším jenom hlučné tikání hodin a pomalé posouvání ručiček. Obraz se trochu zaostří, ale okolí kolem mě je pořád rozmazané. Nic nevidím, jenom směsici barev. Kde to jsem? Nějaký dům?

Znovu se ozve tikání hodin. Najednou slyším tiché mumlání. Ničemu nerozumím, jako bych byla potopená pod vodou. Jako bych byla za nějakým sklem a jedinému slovu nerozuměla.

Rozpoznávám dveře, ale víc vidět nedokážu. Pomalu se otvírají a s nimi se k zemi hroutí vysoká mužská postava. Někdo vchází dovnitř, tak moc se snažím zaostřit na tu osobu, ale všechno je spité dohromady. Slyším dupání, když někdo běží do schodů. Temná šmouha, která zabila toho muže stoupá do schodů. V ruce poznávám hůlku, ale víc nevidím.

Najednou se znovu ocitám v temnotě. Znovu slyším to vzdálené mumlání, ale tentokrát nevidím vůbec nic. Kolem mě to nepříjemně šumí. Moje uši naplňuje jenom ten hlasitý šum a praskání. Ale z ničeho nic dokážu rozpoznávat slova. Začínají být zřetelnější a zřetelnější. První hlas je mužský. „Ustup, ty hloupá holko." Ledový a přímý. Místností se ozývá dětský pláč, plný smutku a zoufalství. Slyším ženu, jak popotahuje a prosí tu osobu. „Ustup!" zařve muž znovu. „Prosím, vezmi si mě. Harryho nech být. Vezmi si mě!" pláče žena a prosí.

Najednou temnotu oslepí záblesk zeleného světla. Hlasy už jsou pryč, ale dunivé ticho prolomí hlasitý dětský pláč. Pláč Harryho. Ta žena je mrtvá.

........

Prudce jsem vylítla do sedu, ale zasáhla mě ostrá bolest v hlavě. Au, sakra co jsem zase dělala? Kolem sebe jsem poznala bradavičkou ošetřovnu a právě jsem ležela na bílé posteli. To se mi zase zdál ten stejnej sen? Ježiš, to mě děsí. Už po druhý a bylo to stejně děsivý.

„Slečno Stoneová," přispěchala ke mně Poppy s lektvarem v ruce. „tady máte a vypijte to. Do dna! Měla by vás přejít ta bolest." vrazila mi do ruky malou lahvičku s hnědým obsahem. No fuj. Smrdělo to fakt nedobře. Hodila jsem to do sebe a zakuckala se. No tak tohle je ještě horší než cokoliv co uvařím. Hned jsem se rozkašlala a obličej zkroutila do dost znechucenýho výrazu. „Nojo, já to říkám pořád. Z famfrpálu tu mám neustále nějaká zranění a takové křehké děvče jako vy by tam nemělo co dělat." Nadávala a já se potají trochu uchichtla. „A co se mi vlastně stalo?" zeptala jsem se. Poslední co si pamatuju je zlatonka a potom hrozná bolest. Asi mě trefil potlouk. Poppy si povzdychla. „Trefil vás do hlavy potlouk. A potom jste spadla z pořádné výšky dolů. Musela to být velká rána. Spala jste asi šest hodin v kuse, už jsme se báli. A jak vidíte, zlomila jste si ruku, ale stačila jsem vám ji napravit. Musíte jí ale nosit obvázanou."

Fuh, nebudu lhát, ta hlava mě bolí jak čert. Ta ruka ani tolik ne. Naštěstí je to levačka. Ale hlavně mě zajímá, jestli jsme vyhráli. Doufám. To by měl můj úraz aspoň cenu.

Na ošetřovně teď nikdo kromě mě a Poppy nebyl. Pravděpodobně stačila všechny ošetřit za těch šest hodin, co jsem spala. Doufám, že to schytala i Dona. Prosím.

„Beth!" ozvalo se ode dveří a na ošetřovnu vtrhl James s Lily. Na tváři se mi rozlil úsměv. „Nazdar, Potterovi!" zašklebila jsem se a Lily protočila očima. Hned na to mě vtáhla do objetí stejně jako James. „Jak ti je? Madam Pomfreyová nás sem předtím nechtěla pustit." začal starostlivě James. Ani dneska se mu nepodařilo zkrotit svoje vrabčí hnízdo na hlavě a tak měl i teď vlasy do všech stran. „Je mi líp. Ani ta hlava už mě tolik nebolí." Pokrčila jsem rameny a Lily se úlevně usmála. „Ale počkat, nenapínejte mě, co se dělo po tom, co jsem se nechala sestřelit?" Nedočkavě jsem kmitala pohledem mezi Jamesem a Lily.  „Vlastně se to seběhlo docela rychle. Chytil jsem tu zlatonku a hra skončila, takže jsme vyhráli." zazubil se na mě plný nadšení a já si provinile povzdychla. „To je super, ale mohla jsem dávat větší pozor." „Nebyla to tvoje chyba! MacDonald vzal jednomu odrážeči pálku a sestřelil tě. Kdybych nechytl tu zlatonku, bylo by to za trestný střílení, takže to vlastně vůbec nebyla tvoje chyba." „Aspoň že tak."