Who are the Marauders? (HP fanfikce)

Kapitola 13// Komnata nejvyšší potřeby

Ve společenské místnosti přebývala jenom hrstka znuděně vypadajících lidí. Všimla jsem si Siriuse rozvaleného v křesle a propalujícího mě pohledem. James, který seděl vedle něj, měl zabodnutý do země. Ani jeden nemluvil. Usedla jsem na pohovku naproti oběma klukům a přehodila si nohu přes nohu.

Nadzvedla jsem obočí.

„Nevěděl jsem, že to táhneš s mým úžasným bratříčkem," pronesl znechuceně a naštvaně se zašklebil. Tak tohle jsem úplně čekala.

„Mluvíš nesmysly," odfrkla jsem si a zhluboka se nadechla. „Víš Blacku? Já a Regulus jsme totiž kamarádi." Na slovo ‚kamarádi' jsem dala obzvlášť velký důraz, aby tomu idiotovi náhodou neuniklo. Založila jsem ruce na prsou a pohlédla na Jamese, který jen nevinně přihlížel. Asi nevěděl, co říct. A ani se mu nedivím.

„Kamarádi? S ním?" rozhodil rukama, „Merline, vždyť je ze Zmijozelu! Bůh ví, co se chystá dělat po škole! " vykřikl Black šeptem (ne nadarmo je čaroděj) a já prostě zase musela protočit očima, což Siriuse ještě víc naštvalo.

„Vždyť o tom vůbec nic nevíš," zamračila jsem se, ale snažila se situaci víc nekomplikovat. Sirius zvednul záda z opěradla gauče a probodl mě bouřkovýma očima. Napětí mezi náma by se dalo krájet, o tom není pochyb.

„Spíš ty o něm nic nevíš. Já ho znám až moc dobře! Vždyť je jenom otázka času, kdy se stane Smrtijedem, přesně jak to chtějí rodiče." Poslední větu zašeptal tak, aby jí nikdo jiný neslyšel. I přes to mě zarazila. Nevěděla jsem, že po něm chtějí tohle.

„Neznáš ho tak, jako ho znám já. Možná mě on takhle varoval před tebou," sykla jsem naštvaně. Tahle situace mě začínala hodně štvát. Možná za to mohl i Siriusův arogantní ‚vševědoucí' tón, kterým se mnou mluvil.

„Beth, jenom se o tebe bojíme. Lidi ze Zmijozelu jsou zákeřný. Nikdy nevíš, co od nich čekat," vložil se do toho James, ve snaze nás usměrnit. Sklopila jsem hlavu. Proč musí mít Blackovi tak těžký sourozenecký vztahy? Oh, bože. Teď se musíme usmířit.

Oba kluky jsem pevně objala.

Po tom, co jsem se odtáhla, nastalo neklidné ticho.

„Já vím, že to myslíte dobře," vydechla jsem. „Teda doufám," dodala jsem se smíchem, načež Black protočil oči. „ale tohle je prostě moje věc. Oba vás mám ráda, ale stejně tak i Reguluse."

Oba kluci si vyměnili zoufalé pohledy. Nikdo už se nechtěl hádat a tak jim nezbylo nic jinýho, než jenom přikývnout.

Červená opěrka křesla už mi začínala být nepříjemná a já se mohla konečně zvednout. Ještě jednou jsem se ke klukům otočila.

„Prostě to nechte na mně," usmála jsem se.

„Jak myslíš, ale až ti Regulus ublíží, za náma nechoď."

.............

„Nebylo to zas tak hrozný. Jsou tvrdohlaví," povzdychla jsem si a mykla rameny, když se mě Regulus zeptal na odpolední konverzaci nebo snad hádku s Jamesem a Siriusem. Vedl mě chodbou v sedmém patře na místo, které mi chtěl už od oběda ukázat.

„Tady to je," prohlásil po chvíli, když jsme po sedmi minutách cesty zastavili uprostřed prázdné chodby. Nikdo nebyl kolem, vládl jenom pustý klid. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Všude byly jenom prázdné kamenné zdi bez jediného obrazu nebo praskliny.

„Ehm, Regu?" uchechtla jsem se, „Nic tu není."

Regulus nad mojí poznámkou protočil oči.