Who are the Marauders? (HP fanfikce)

Kapitola 46// Pravda

           
Otevřela jsem oči a rozhlédla se kolem sebe. To jsem jako vážně znova na ošetřovně? Zvedla jsem se do sedu, načež mi spánkem projela tepavá bolest. Unaveně jsem si povzdechla. V oknech už bylo šero, z čehož jsem usoudila, že musí být večer.

Než jsem se stačila vzpamatovat, už se ke mně hnala Madam Pomfreyová se skleničkou vody.

„Slečno Stoneová," vykřikla nadšeně a skleničku mi vrazila do ruky. „Jak se cítíte?"

Pobaveně jsem se uchechtla. Osobně jsem bojovala s Lordem Voldemortem. Jak se asi můžu cítit? Báječně, opravdu báječně. Hlavně doufám, že už je James v pořádku. Kde jsou vůbec všichni?

„Je mi fajn." Napila jsem se vody a prázdnou sklenici postavila na bílý noční stolek vedle postele. Popppy se na mě podpůrně usmála.

„Profesor Brumbál mi řekl, že s vámi chce mluvit, až se vzbu-" nestačila dokončit větu, protože jí přerušil měkký mužský hlas.

„Děkuji, Poppy." vstřícně se na ni usmál. „Myslím, že už si s Larissou promluvím sám."

Poppy si unaveně povzdychla a zmizela za bílou plachtou.

Profesor Brumbál měl nasazený milý úsměv a zpod jeho brýlí mu jako vždy tancovaly jiskřičky v očích. Nevypadal, že by na mně byl naštvaný. Což by měl. Dost jsem to podělala. Víc než dost.

„Myslím," začal Brumbál a usadil se na židle vedle mojí postele. „že byste mi měla lépe osvětlit, co se vlastně stalo. Mám v tom trochu zmatek." usmál se a já se s povzdechem opřela o rám nemocničního lůžka.

Brumbálovi jsem přeříkala všechno, co se stalo po tom, co jsem nemohla najít Jamieho. O tom, jak se mi někdo dostal do myšlenek, o tom, jak nebyl ve svojí pracovně a já musela rychle opustit školu v domnění, že je můj nejlepší kamarád v nebezpečí. Bedlivě mě poslouchal, když jsem líčila to, jak po mně chtěl Tom věštbu a jak jsem jí musela zničit. Nevynechala jsem ani náš souboj, který jsem bohužel dost viditelně prohrávala.

Na konci mého vyprávění nevypadal Brumbál skoro vůbec znepokojeně.

„Rozumím, že jste měla o pana Pottera starost. Ovšem sama jste se na Odbor záhad pouštět neměla." poupravil si své půlměsícové brýle a já si povzdechla. Hlava mě pořád bolela a pořád se mi přehrávaly události dnešního odpoledne.

„Já vím," kývla jsem hlavou. „Ale co kdyby tam vážně byl? A on by ho zabil?"

Brumbál si povzdychnul. „Chápu vás, slečno. Ale i přes to musím vaší koleji strhnout 50 bodů za hrubé porušení školního řádu. Myslím, že to chápete."

„Jistě." zamumlala jsem souhlasně. Hned na to jsem hlavu prudce vystřelila.

„Počkat," zpozorněla jsem. „Je teda James v pořádku? Co se mu stalo?" vyzvídala jsem se zděšení m v očích. Brumbál se potichu zasmál.

„Klid. Pan Potter je v pořádku, myslím, že vám to všechno poví sám." zvednul se ze židličky a věnoval mi poslední pohled.

„Máte štěstí, že jste vyvázla. Věřím, že si o tom, co se stalo dneska, ještě popovídáme, ale nyní vás nechám odpočívat." pronesl poklidně a otočil se k odchodu. Než ale odešel, naposledy na mě pohlédl a pozvednul koutek.

„Pokud svým přátelům věříte, můžete jim popravdě povědět, co se stalo." mrknul na mě a zmizel.

A zůstala jsem zase sama. Jsem ráda, že na mě nijak nekřičel. Brumbála jsem vlastně nikdy křičet neviděla, umí to vůbec? Zajímá mě, co se stalo Jamesovi. Jak mohl jen tak zmizet? Musel to být Bellin plán.