Who are the Marauders? (HP fanfikce)

Kapitola 40// Přemisťování

Stojím sama na chodbě. Co tady do háje dělám? Rozhlédla jsem se kolem sebe. Nikdo kromě mě tu není. Ale jak jsem se sem dostala?

Snažila jsem si vzpomenout, ale uvědomila jsem si, že si nic nepamatuju. A už vůbec ne, jak jsem se sem dostala. Poslední, co si vybavuju je hádka s Blackem a Jamesem, potom jsem tady. Něco se muselo stát, vím, že jo, ale co? Moje ruce jsou sedřený a špinavý. Dobře, dobře, tady něco nehraje.

Nechápavě a zabořená ve svojí mysli jsem se dobelhala do společenky. Pořád mám pocit, že mi něco unikám. Navíc jsem hrozně unavená. Co jsem dělala těch šest hodin, jestliže je teď osm večer? Vyslovila jsem heslo a plahočila se ke schodům. „U Merlina, Beth, co se ti stalo?" vykřikl James a rychle se ke mně hnal z křesla. Pár lidí po mě divně pokukovalo. „No," zaváhala jsem, protože odpověď by mě taky docela zajímala. „Nic." usmála jsem se přesvědčivě a James si mě celou prohlížel.

„Byla jsi pryč přes šest hodin. Už jsme chtěli jít za McGonagallovou. A proč seš tak špinavá?"

„Děkuju za starost, ale jsem v pohodě." položila jsem mu ruku na rameno. V tom se ozval Black.

„Říkal jsem vám, že jí nic není. A teď nám snad ještě vynadá, že jsme se starali." zlomyslně se ušklíbl a já nakrčila čelo. „Nikdo neříkal, že mě musíte hledat. Jen říkám, že jsem v pohodě, Blacku." zpražila jsem ho naštvaným pohledem a protočila oči. Rychlým krokem jsem vyrazila do schodů a přes moje dupání uslyšela Jamese. „Můžeš někdy držet klapačku, Siriusi?"

Otráveně jsem prošla dveřma ložnice a mrskla sebou na postel. Lily hned vyskočila na nohy a naježeně na mě shlížela.

„Pro Merlinovu čest, kde jsi byla? Všichni jsme se báli! James vyšiloval!" plácala já měla hlavu pořád zabořenou v polštáři. Tak moc jsem se snažila si vzpomenout.

„Nedala si nám vůbec vědět." přidala se Kim. „Vůbec nás neposlouchá." prohodila naštvaně k Lily a já na ní zvedla pohled. „Můžeš nám ksakru říct, kdes těch šest hodin byla? Proč nám neodpovídáš?" zařvala Lily se slzami v očích a já se zvedla na nohy. „Všichni se mě pořád ptáte, kde jsem byla!" zakřičela jsem. „Já se snažím, snažím si vzpomenout, ale nejde to!" Z plných plic jsem vydechla úlevou, ale pak jsem strnula. Tohle jsem prozradit nechtěla.

Lily a Kim si vyměnily tázavý pohled a otočily se zpátky na mě. „Jak to myslíš?" svraštila Lily obočí. „Tak jak jsem to řekla." propálila jsem jí pohledem. „Teď se půjdu vysprchovat a půjdu spát. Dořešíme to zítra."

.........

Ani po několika hodinách krásnýho spánku jsem si na nic nemohla vzpomenout. To, co jsem v tom časovým úseku dělala je pěkná záhada a přesně to jsem řekla i holkám. Aspoň jedna věc, ve které jim nelžu.

„Všichni si stoupněte tak, abyste na nás dobře viděli." zaburácel chraplavý hlas přes Velkou síň. Šestým ročníkům dnes začal kurz přemisťování a Velká síň teď byla vyklizená, že by to nikdo nepoznal. V tichosti jsem si stoupla vedle holek.

„Jsem Sanders Greggory z ministerstva kouzel. S mými spolupracovníky vás za dva měsíce naučím bezpečnému a pohodlnému přemísťování. Bez jakýkoliv zranění. I když někdo možná ztratí hlavu." zavtipkoval, ale nikdo se jeho vtipu nezasmál. Přišlo mi ho trochu líto, znám ten pocit. „No, radši začneme." Upravil si hábit a sebevědomě si nás přejel pohledem.

„Tak tedy trénink bude dvakrát týdně tuto hodinu.." začal žvatlat a můj mozek automaticky vypnul. Prostě jsem tam stála a dělala, že poslouchám. „Stoneová." syknul po mně někdo a po mém vyrušení ze spací nálady se vedle mě vesele šklebil Black. Kdo jiný taky. „Co chceš?" odsekla jsem nepříjemně. „Omlouvám se, dobře?" vážně se mi podíval do očí a já se zasekla. Já snad špatně slyším. Chvíli jsem na něj čučela jak na psí konzervu a pak jsem se hlasitě rozesmála. Všichni rázem ztichli a koukali, jak se retardovaně směju. „Ehm, je něco vtipnému na muži, který při přemisťování málem přišel o obě nohy?" uzemnil mě pan Greggory a já červenajíc se sklopila hlavu.