Who are the Marauders? (HP fanfikce)

Kapitola 42// Regulusovo varování

Nedělní ráno probíhalo vcelku poklidně. Po tom, co jsem se díky bohu probudila ve svojí posteli, ve svým oblečení, jsem se s Lily a Kim vydala na snídani. Jistěže jsem vypadala jako příšera, ale rozhodla jsem se to neřešit. Taky, co s tím, žejo?

Jako obvykle jsem si vybrala toasty s šunkou a sýrem a ponořila se do svých myšlenek. Jenomže mně prostě není přáno užít si snídani, takže mě jako obvykle někdo vyrušil. Tentokrát to byla Kim.

Nadšeně se na mě usmívala a s těma blonďatýma vlasama vypadala úplně jako sluníčko. Ještě takhle po ránu. Tázavě jsem nadzvedla jedno obočí.

„Takže," začala úsměvavě a já po ní hodila nechápavý výraz. Lily vedle mě se uchechtla. „už nám povíš o tom tvým ‚byla to fakt chyba' milenci?" dokončila plná očekávání. Tak jo, myslela jsem, že toho vypily dostatek, aby si nic nepamatovaly, ale nejspíš jsem se zmýlila. Za tohle Blacka prokleju nějakým ošklivým kouzlem. Ať si mě nepřeje.

„Vás pořád ta ‚Laro prozraď nám tvá tajemství' kampaň nepřešla? No super." zasmála jsem se a napila se snídaňového čaje. Byly jsme tu brzo a moc lidí tu nebylo, takže nás naštěstí nikdo neodposlouchával. Kim a Lily synchronizovaně zavrtěly hlavou. Poraženecky jsem si povzdychla a zvedla ruce nad hlavu. Vlastně jim vůbec nic neříkám, tak se podělím o tu ‚krásnou' zkušenost, ne?

„No fajn. Na vlastní nebezpečí." prohodila jsem se smíchem a holky vykulily oči.

„Ty nám to fakt řekneš?" udivila se Kim.

„Já vám to fakt řeknu." ušklíbla jsem se posměšně a prokřupla si prsty.

Kim a Lily se naklonily blíž, aby líp slyšely a taky, aby nás nikdo jnej neposlouchal. Nerada bych, aby Bellatrix slyšela moje milostný storky. To by věci asi úplně neprospělo.

No já nevím. Už je to tři čtvrtě roku a nějak to moje duševní poznamenání vymizelo. Do určitý míry. Kromě těch jizev, že? Nepřijde mi ani nějak blbý to teď holkám převyprávět, naopak mě zajímá, jak to vyzní nahlas. A zrovna ony dvě si to zaslouží vědět.

„Hm," začala jsem zamyšleně a v duchu jsem si představovala, jak bych mohla začít. „řeknu vám to asi takhle. Poslouchejte pozorně, protože víckrát mě asi nedonutíte k tomu to vyprávět. A neskákejte mi prosím do řeči. A na konci mýho super vyprávění neříkejte nic, jakože je to hrozný a tak." usmála jsem se pozitivně, čímž jsem si kompenzovala celou tuhle situaci. Obě holky přikývly a napjatě na mně visely pohledem.

Začátkově jsem si odkašlala. „Takže, hodně to shrnu, protože dlouhá verze je nudná a politování hodná. Minulý jaro jsem poznala kluka, kterej se mi vážně líbil. Když mě vyrazili z Krásnohůlek, potkala jsem ho znova, šli jsme do baru no a nějak jsme skončili u líbačky." prohlásila jsem s poloúsměvem při pomyšlení na ten večer, který v tý chodbě skončil dost... zajímavě. Kim se uchechtla, pravděpodobně jí to zatím přišlo celkem zajímavý. Lily se jenom ušklíbla.

„No, v tu dobu jsem byla celkem zoufalá, protože jsem nevěděla, co se mnou bude dál, když mě vyhodili. Takže jsem trávila čas s tím klukem a ano, Kim," protočila jsem oči, když jsem si všimla jejího úchylnýho úšklebku. „tak trochu jsem se s ním jednou vyspala." Kim nadzvedla obočí a já jsem hned pochopila, na co naráží.

„Fajn, tak víckrát." zvedla jsem ruce na obranu a Kim spokojeně zatleskala.

„Laro, ty máš skrytej potenciál. Přece jenom z tebe něco bude."

„Nepřerušuj." usekla jsem jí se smíchem, i když ten příběh vlastně moc veselej nebyl. No nevadí. S nádechem jsem pokračovala dál a překvapivě mě pořád neopustila pozitivní nálada.