Who are the Marauders? (HP fanfikce)

Kapitola 10// Špatné dopoledne

Od Křiklanova večírku uběhly skoro dva týdny. Už to bude měsíc, co jsem v Bradavicích. Čas tady neuvěřitelně letí. Konečně také přišel ten pravý podzim. Listí se zbarvuje do všemožných barev, občas zaprší, ale sluníčko ještě pořád svítí.

Dneska je konečně pátek. Na famfrpálové tréninky se Samem jsem si musela trochu zvyknout. No trochu... Je to vážně dřina, Sam nás vůbec nešetří. Nakládá nám miliardu koleček kolem hřiště a já se vždycky vrátím úplně mrtvá a zpocená. Ani chodit skoro nemůžu.

Ale škola je mnohem horší než famfpálový trénink. Hlavně dvouhodinovka věštění. Je to vážně ten nejhorší předmět na světě. A myslím, že nejsem jediná, kdo si to myslí. On totiž nikdo nevypadá moc nadšeně při nahlížení do křišťálové koule a věštění z čajových lístků.

Ale Remus dával pozor, jako vždycky. Nechápu, jak si může celej den zapisovat všechny poznámky a neumřít při tom nudou.

V půlce hodiny na mě dolehlo vyčerpání a vynechaná večeře i snídaně. V učebně věštění, v nejvyšším patře, se hrozně špatně dýchalo a mně se začalo dělat mdlo. Všechna okna byla ubedněná a naše ctěná profesorka jako vždy zapálila několik levandulových svíček.

Začala se mi točit hlava a připadalo mi, jako by se mi žaludek scvrknul do švestky. Zkusila jsem se zatřepat hlavou, abych zostřila své vidění. Teď už naproti mně seděl zase jenom jeden Remus. Aspoň jedno pozitivum.

„Beth." šeptnul se svraštěným obočím. „Seš v pohodě? Jsi celá bledá." Jeho tvář polil ustaraný výraz. Kývla jsem.

„Je mi fajn." Mám pocit, že tohle nebylo úplně přesvědčivý.

„Nevypadáš na to."

Snažila jsem se přežít několik dalších minut, ale když jsem se podívala na hodiny, věštění nebylo ani v půlce. Po vnitřním rozhodování jsem konečně zvedla ruku a kývla na profesorku.

„Ano drahá?" všimla si mě téměř okamžitě a pokynula ke mně rukou.

„Je mi trochu špatně, nemůžu prosím odejít na chvíli na chodbu?" zeptala jsem se z posledních sil a modlila se, aby mě aspoň na chvíli pustila na čerstvý vzduch. Trošku ustaraně se zamračila.

„To bude ta špatná konstalace Merkuru a Marsu. Jestli vám není dobře, zajděte si na ošetřovnu. Má jít někdo s vámi?"

„Na ošetřovnu si dojdu sama." zalhala jsem a začala jsem si balit věci z lavice do své školní tašky. Všechny věci ze stolu, včetně hůlky jsem shrábla do brašny.

„Nemám jít s tebou?" ozval se Remus ustaraně.

„Ne, to je dobrý." uklidnila jsem ho a vstala ze židle. Pomalým krokem jsem se vydala z učebny.

Na chodbě nikdo nebyl. Na vzduchu se mi udělalo o něco líp, ale v žádným případě jsem nemířila na ošetřovnu. Umývárny budou stačit. Ty jsou odtud naneštěstí docela daleko.

Můj žaludek se stále svíral a před očima jsem viděla jenom rozmazané šmouhy. Každý krok byl pro mě těžší, ale já i přesto pokračovala dál.

Uslyšela jsem cizí kroky. Trhla jsem sebou, ale za mnou nikdo nebyl. Chodba byla pořád prázdná. Super, teď mám i halucinace. Zakroutila jsem hlavou a radši pokračovala dál. Nerada bych po sobě uklízela zvratky.

Před sebou jsem uviděla dřevěné dveře do dívčích umýváren a rychle vešla dovnitř. Tašku jsem odhodila neznámo kam a hlasitě si vydechla.

S těžkým dechem jsem pomalu došla k umyvadlům. Můj dech se odrážel od dlážděných stěn. Roztřeseně jsem si prohrábla vlasy a druhou rukou odšroubovala kohoutek umyvadla. Kolem sebe jsem viděla jenom rozpité barvy šedých dlaždic, a tak jsem se z posledních sil zachytila kamenného umyvadla, abych udržela rovnováhu. Neměla jsem vynechávat snídani.

Příjemně ledovou vodu jsem nabrala do dlaní a chrstla si jí do obličeje. Studená voda mě osvěžila a trochu probrala z mdlého stavu. Kapky ledové vody mi stékaly po tváři a já konečně spatřila ten hrozný odraz v zrcadle. Celý obličej jsem měla nevolností bílý. Vypadala jsem trochu jako Uršula.

Rychle jsem zamrkala a svět kolem mě se konečně pomalu přestával točit. Najednou jsem zaslechla tlumené kroky a cvaknutí zámku.

Zbrkle jsem se otočila, ale hlava se mi znova zatočila. Snažila jsem se zaostřit pohled na osobu, která právě vešla.

„Taky tě zdravím," zasmál se arogantně dívčí hlas. Stále jsem se rukou opírala o umyvadlo a snažila se zklidnit svůj dech. Dívka ke mně udělala pár kroků a já konečně pohlédla do jejího obličeje.

Bellatrix si mě ledově prohlížela svým arogantním pohledem a děsivě zasmála.

„Ale, ale." uchechtla se. „Snad jsem tě nezastihla ve špatný chvilce."

Jednou rukou jsem prohledala kapsu svých džínů. Proč jsem si hůlku uklidila do tašky? Takže teď jsem bez hůlky proti Bellatrix.

„Dej mi pokoj, Bello." snažila jsem se znít odhodlaně, ale místo toho jsem ze sebe vydala spíš roztřesené zamumlání. Rukou jsem si otřela čelo a snažila se získat rovnováhu. Bellatrix ke mně udělala několik kroků. V ruce držela svojí hůlku.

„Jistěže." odfrkla si ironicky a ušklíbla se. Nechápavě jsem se zamračila.

„Víš, minule si mě docela hodně ponížila. A to si nikdo nesmí dovolit." začala.

Místo toho, aby pokračovala, vyšvihla hůlku. Než jsem stačila zareagovat, prudce mě odmrštila proti zdi. Ozvalo se tiché zadunění stěny a já celým tělem narazila do dlaždic. Praštila jsem se do hlavy a bezmocně se svezla na zem. Hlava mi pulzovala nepříjemnou bolestí, každý malý pohyb mě bolel.

Bellatrix ke mně udělala několik ladných kroků. S potěšeným pohledem se nade mě naklonila.

„Měla bys vědět," povýšeně se ušklíbla. „že tady si nikdo nedovoluje mě ponížit." pokračovala jedovatě.

„Seš docela ubohá." zamumlala jsem si pro sebe tichým hlasem, který asi nebyl tak tichý. Bellatrix se rozzuřila ještě, na čele se jí rýsovaly dvě hluboké vrásky. Pokusila jsem se rychle zvednout ze země. Marně.

Bella se rozmáchla a svým vztekem mě odmrštila zpátky na kamenná umyvadla. Další rána se rozezněla umývárnou. Prudce jsem do nich narazila. Hlava mi překypovala bolestí, nedokázala jsem pohnout ani prstem. Svezla jsem se na záda, která mě nepříjemně bolela. Cítila jsem malý potůček krve ztékající z rozbitého čela.

Bellatrix se vedle mě skrčila a odfoukla si pramen kudrnatých černých vlasů z tváře.

„Řekni, že už mě nikdy neponížíš." vyprskla naštvaně před mým obličejem a sjela si mě jedovatým pohledem. Kolem nás bylo ticho. Nikdo nebyl poblíž, koupelna je daleko od všech, kteří by mi mohli pomoct.

Pokusila jsem se zvednout hlavu. Bolest mi projela celým tělem, když jsem se lokty podepřela o zem a podívala se Belle do tmavých očí.

„No já čekám." vyplivla posměšně. Kdybych neležela na zemi celá od krve, asi bych jí vrazila. Předešlá nevolnost už úplně vymizela, ale teď to rozhodně nebylo o moc lepší.

Shlížela na mě ze shora s potěšením v očích.

„Seš jenom namyšlená ubohá Zmijozelačka."sykla jsem roztřeseně a zatnula obě pěsti. Bellatrix vztekem zrudla a než jsem se nadála, do hlavy mi přistála prudká rána její boty. Zaskučela jsem bolestí. Mám pocit, že mi zlomila čelist.

Okolí se začalo rozmazávat. Cítila jsem jenom tu hroznou bolest všude po těle a pulzující ránu na tváři. Zrak jsem měla upřený na strop, který pomalu začínal mizet.

„Neponaučitelná Nebelvírka." uchechtla se pobaveně při pohledu na moje bezmocné tělo. „Příště drž jazyk za zuby."

S její poslední větou jsem začala upadat do temné černé tmy.