Who are the Marauders? (HP fanfikce)

Kapitola 32// Had

Usadila jsem se do dřevěné židle. Profesor Brumbál přemýšlel a po chvíli mi pokynul rukou, abych začala mluvit. „Uh, no jak začít." Nervózně jsem se zasmála a podrbala se na zátylku. „Začněte od začátku." Promluvil vlídně Brumbál a já si odkašlala. „Fajn, no, když jsem se vrátila do sirotčince, rozhodla jsem se, že se půjdu ven projít. Šla jsem do centra Londýna. No a tam jsem se s ním setkala. Vypadal hodně mladě, tak 25 let maximálně. No a začal na mě mluvit. Už ze začátku mi přišel takový divný. Byla z něj cítit magie, ale úplně jiná. Potom začal mluvit o vás a o tom, jak jste mě nedokázal schovat dost dobře." Vydechla jsem a ruce jsem si složila do klína. Před sebou jsem pořád měla ty tmavé oči se zábleskem rudé.

„To je všechno?" Zeptal se Brumbál a já viděla, že pořád přemýšlí. Zaváhala jsem. „No, když už to vypadalo, že odejde, řekl mi, cituji: „Teď ještě není ten pravý čas.". Moc jsem to nepochopila. No a ještě zmínil vaše jméno a zmizel." Pokrčila jsem rameny. Brumbál pokyvoval hlavou. Potom se ozvalo zaskřípání, když Brumbál vstal ze židle. „Není pochyb, že jste se setkala s lordem Voldemortem. A dokonce si troufnu i říct, že vím, co jeho poslední věta znamenala." Nadzvedla jsem obočí. Jakože jasně, Brumbál je génius, to ví každý. Že by věděl vážně všechno?

„Pamatujete si, jak jsem mluvil o věštbách?" Zaměřil na mě svůj zrak a já přikývla. No na věštby, na ty si pamatuju. Děsivá to věc. „Nechte mě vám to vysvětlit." Povzdychl si a poupravil si půlměsícové brýle na nose. „Voldemosrt se vás bojí. Potřebuje Vás zničit, aby mu už nic nestálo v cestě k moci. K tomu ale potřebuje všechny tři věštby. O věštbách pravděpodobně nic nevíte, proto se vám to pokusím vysvětlit. Věštbu si může odnést jen člověk, o kterém byla pronesena. Což znamená, vy nebo druhý vyvolený. Ten se ještě nenarodil, proto to připadá na vás. Tu věštbu můžete odnést jen vy a Voldemort udělá cokoliv, aby ji získal." Na sucho jsem polkla. „Potřebuje Vás."

Dobře, tohle se mi nelíbí. Vůbec ne. „Mě?" Zeptala jsem se trochu zděšeně. Nechápu, jak můžu být v Nebelvíru. Ale možná, že kdybych se s ním setkala, mohla bych to skoncovat. „Přesně tak. Musím Vás ale varovat. Nesmíte se jím nechat nalákat. A už vůbec ne po něm pátrat." Sjel mě pohledem, jako by viděl na, co zrovna myslím. Čte mi myšlenky? „Rozumím, že vám zabil rodiče, ale kvůli tomu nesmíte riskovat. Nedokážete si představit, jak velkou moc má. Vy se tím zkrátka nezabývejte, o to se postarají zkušenější. Věštba je v bezpečí. Zatím není nic, co byste mohla dělat. Ale nebojte, i na to přijde řada." Promluvil rázně. No jemu se to řekne. Jednu dobu mám zachránit svět a po druhý už vlastně nemám nic dělat? Kdo se v tom má vyznat?

„Vy to nechápete!  Sám jste mi řekl, že tu budu já, kdo ho zničí!" Vyjekla jsem podrážděně. „To pro Vás teď rozhodně není bezpečné. Nic podnikat nebudete. Teď byste se měla zaměřit na to, dodělat školu. Jste mladá, měla byste si toho užívat. Nemohl jsem si nevšimnout, kolik času trávíte s panem Blackem." Mrkl na mě a já nadzvedla obočí. No jasně, Brumbále, ještě Blacka do toho tahej.

....

V Regově doprovodu jsem došla do Velké síně. On naštěstí Vánoce přežil ve zdraví, ale ani jemu jsem víc neřekla. Každý jsme zamířili ke svému stolu.

„...Takže další zápas se bude konat v sobotu. Děkuji za pozornost." Dokončila madam Hoochová a já se konečně zakousla do toustu k večeři.  Hned se na nás obrátil Sam. „No, slyšeli jste to. Doufám, že se v sobotu budete snažit zvlášť, když je to proti Zmijozelu. V poháru je musíme porazit i tentokrát. Myslím, že nikdo z vás prohrát nechce." Nakrčil obočí a sjel pohledem všechny členy týmu. Zasmála jsem se a přikývla. „Ten by prohru nepřežil." Zašeptal mi do ucha James a já přikývla.