Coincidence? ✔

32.

Mia

Přiběhla jsem domů, kde jsem s velkým překvapením narazila na tátu. Seděl v kuchyni, pil kávu a četl si noviny.

,,Co tu děláš, tati?" Zeptala jsem se ho, očekávajíc odpověď.

,,Ahoj Mio, jak to, že nejsi ve škole?" Řekl a na otázku mi samozřejmě neodpověděl.

,,Já jsem odešla, protože potřebuji pryč."

,,Kam pryč?" Odložil noviny podíval se na mě jeho klasickým, otcovským ustaraným pohledem.

,,Pryč odsud, pryč od lidí, co nechci momentálně vidět."

,,Od jakých lidí? Kam máš v plánu jet?" Zeptal se s povytáhlým obočím.

,,Já myslím, že ti to je jasný, poletím. Za Alexem," odpověděla jsem a tátovi mírně spadla brada.

,,Počkej, prosím tě, sedni si a vysvětli mi, co se stalo."

,,Já nemám čas, musím se pobalit a odjet na letiště, za dvě a půl hodiny mi letí letadlo," pokrčila jsem rameny.

,,Mio, chceš odletět desítky tisíc kilometrů daleko a já mám právo vědět proč," postavil se a zkřížil ruce na prsou. 

,,Tati, prostě se něco stalo a já o tom nechci mluvit, ano?"

,,Jsi těhotná?" Znovu vytáhl obočí.

,,Ježiši ne, to opravdu ne. Dobře, fajn. Jde o Samuela, prostě ho teď nechci vidět."

,,Sama? Něco jste si provedli?"

,,Je to kretén, stačí ti to?"

,,Dobře, hele fajn, pochopil jsem, že jste se nejspíš pohádali, ale není dobrý utíkat před problémy. Co se stalo?"

,,To říká ten pravý, viď, že se před problémy neutíká, tati," byla jsem tak vynervovaná, až jsem byla nepříjemná na tátu, se kterým mám konečně dobrý vztah. ,,A co se stalo? Je to úplně jiný a arogantní člověk, to se stalo."

,,Ano, já vím, že to neříká ten pravý, právě proto taky vím, že utíkat se nemá."

,,Neutíkám, jasný? Prostě potřebuji Alexe."

,,Dobře, ty víš, co je pro tebe nejlepší. Kdy se vrátíš?"

,,Nevím," pokrčila jsem rameny. ,,Co jsi tu vůbec dělal? Spal jsi tu?"

,,Uh, neříkala jsi, že si musíš zabalit?" Nervózně zakašlal a jeho tvář nabrala mírně červenou barvu. 

,,Fajn," zakývala jsem hlavou a odešla do pokoje, kde jsem z pod postele vytáhla větší černý kufr a naházela do něj nejdůležitější věci, jako oblečení, kosmetiku, hygienu. Pak jsem si vzala obyčejný batoh jako příruční zavazadlo, do kterého jsem hodila počítač, nabíječky, knihu, doklady a peněženku a samozřejmě nejdůležitější věc - sluchátka. Převlékla jsem se do tepláků a mikiny přes hlavu. Na nohy jsem si vzala obyčejné coversky, abych měla po cestě alespoň nějaké to pohodlí. Odtáhla jsem kufr dolů a chtěla jsem jít už do předsíně, když mě ještě zastavil táta.

,,Chceš abych byl upřímný, tak fajn, ano, spal jsem tu, ale nic jsi od toho nemysli, jen jsme s mámou do noci popíjeli víno a povídali si, to je všechno."

,,Jasně," pousmála jsem se.

,,Tak doleť opatrně ano? A cestou prosím tě zavolej mámě, jo?"

,,Jasně tati," znovu jsem se pousmála a s kufrem jsem odešla k autu, do kterého jsem hodila tašky a jela směrem k letišti. Cestou jsem tedy zavolala mámě.

,,Moment, cože Mio? Jak to myslíš, že jsi na cestě na letiště?" Zahulákala.

,,Letím do Sydney mami, za Lexem."

,,Cože? Vždyť jsi mi nic neřekla Mio!" Začala hysterčit.

,,Mami klídek ano?Rozhodla jsem se tak před hodinou, potřebuji si jen vyčistit hlavu, maximálně za dva týdny jsem zase doma, možná i dřív, já vůbec nevím."

,,Co se stalo?" Naléhala.

,,Já to nechci řešit, jen jde prostě o Samuela, nechci ho nějakou dobu vidět, ani ho potkat náhodou ve městě."

,,Miinko, co se stalo? Pohádali jste se?"

,,Ne, jen to není ten Sam, kterého já znám, je z něj naprostý idiot, mami, je prostě naprosto zaslepený, já chápu, že je zamilovaný, ale já taková taky nebyla, když jsem začala chodit s Alexem. To je jedno, j-já o tom momentálně mluvit nechci, jen potřebuji vidět a obejmout Alexe, až přiletím, tak ti to vysvětlím ano? Promiň, že jsem se ani nerozloučila, já se rozhodla náhle."

,,Dobře Mio, moc jsi mi to tedy nevysvětlila, ale ať se tedy stalo cokoliv, určitě by se to dalo vyřešit, ale pokud chceš vidět Alexe, tak ti to zakázat nemůžu, vyčisti si hlavu a pak se to se Samem třeba pokus vyřešit, dobře Zlato? Tak se mi hlavně ozvi, až doletíš."

,,Děkuji mami, že mě chápeš, mám tě ráda, pa."

,,Já tebe taky, Mio. Doleť hlavně v pořádku ano?"

,,Určitě mami, ahoj," ukončila jsem hovor a utřela jsem si slzy, které se mi během hovoru kutálely po obličeji. 

Auto jsem zaparkovala kousek od letiště, protože komu by se chtělo platit parkovné, že jo? S kufrem a batohem na zádech jsem došla na letiště, kde jsem si šla koupit letenku. Měla jsem přesně dvě hodiny a tak jsem šla k odbavování a pak k pasové kontrole, kudy jsem se dostala do vyhrazeného prostoru pro cestující, kde byly různé obchody a restaurace. Já jsem si na cestu koupila v Marks & Spencer těstovinový salát, tousty a ledový čaj. Vše jsem uklidila do batohu a  šla jsem pomalu k odletové bráně, kde jsem si sedla na lavičku. Místnost již byla z poloviny plná lidí čekajících na stejné letadlo. 

,,Tak koukám, že jste si pospíšila," promluvil na mě někdo a já se ihned otočila. Byl to ten muž z ochranky, co mě minule hlídal, abych asi náhodou neodletěla s Alexem na černo.

,,No jo, potřebuji odsud vypadnout," pokrčila jsem rameny.

,,Přichází podzim, tak mají lidi nervy v kýblu co?"

,,Tak nějak," pousmála jsem se.

,,Tak toho vašeho pozdravujte," zasmál se a odešel. Upřímně jsem se dost divila, že si mě pamatoval. Musel potkávat tolik lidí každý den. Ale ubrečených jich tu asi moc nepotkává. 

Vyndala jsem si z batohu sluchátka, které jsem zastrčila do telefonu a pustila jsem si svůj oblíbený playlist, když jsem zahlédla, že se ostatní zvedají a jdou k bráně. Sundala jsem sluchátka a telefon nacpala zpět do kapsy a přidala se k hloučku lidí, čekajících na letadlo.

,,Poslední volání cestujících do Sydney," ozvalo se z reproduktorů a já zahlédla v dálce běžící lidi, kteří se snažili být tu včas. Když jsem takto pozorovala lidi kolem mě, začala jsem přemýšlet nad jejich příběhy. Co je nutí letět do Austrálie? Práce? Rodina? Nebo cestování? Každý z nich měl určitě rozdílný příběh, stejně tak jako já.

Podala jsem letušce palubní lístek, která odtrhla pro ně důležitou část a mě vrátila část s řadou a sedadlem. Podle toho, kolik venku čekalo lidí, jsem čekala, že letadlo bude plné, kupodivu bylo ale poloprázdné a já tak měla všechna tři sedadla pouze pro sebe, což se opravdu často nestává, ale já si vůbec nestěžovala. Vyslechli jsme si první pomoc a záchranu od letušky, pak nám aerolinka popřála příjemný let, všichni jsme se připásali a čekali na vzlet letadla, který o několik desítek minut nastal. Přede mnou na zádech předchozího sedadla byla obrazovka, která ukazovala, kolik času zbývá do přistání.

Ještě deset hodin, dvacet tři minut a jsem u tebe Alexi.