Coincidence? ✔

33.

Uběhly již dvě hodiny letu a já stále jen koukala po letadle, po ostatních lidech, nebo z letadlového okénka  ven. Ale už mě vše začalo nudit a tak jsem jako první vytáhla moji rozečtenou knihu, ke které jsem si na telefonu do mých sluchátek potiššeji pustila hudbu a ano, opravdu si dokáži číst, i s hudbou v uších.

Ať už byl knižní děj sebevíc zajímavý, přiznám se, že i tak jsem občas pozorovala ostatní cestující a nebo hýbající obrazovku přede mnou. Nejsem žádný čumil, ale když jsem někde takto sama a kolem mě jsou další samotní lidé, vždy přemýšlím nad jejich příběhy,  jako co je donutilo sem jít a tak. Stejně jako to bylo na letišti.

Zamyšleně jsem se dívala před sebe, když mi někdo začal kopat do sedačky za mnou. Jsem v celku kliďas, co se týče dětí a tak nechávám chladnou hlavu a pouštím se znovu do čtení. Když tu přijdou další a další kopance, začne mě to samozřejmě mírně otravovat, ale říkám si, je to jen malé dítě.

No, po deseti minutách neustálého kopání do mých zad, jsem založila knihu a otočila jsem se za mě. Seděl tam tak osmiletý chlapec a vedle něj odhadem docela mladá slečna, která nervózně ťukala do jejího telefonu.

,,Pardon, prosím vás, já chápu, že ta cesta je dlouhá, ale já ji taky právě teď prožívám a to kopání do sedačky úplně příjemné není, můžete si prosím vašeho bratra uklidit?" Ohradila jsem se na ni co nejklidněji.

,,Cože prosím?" Položila telefon do klína a až teď se na mě podívala.

,,Uh, já jen, že chápu, že ta cesta je opravdu dlouhá, ale já ji taky prožívám a kopání do sedačky od vašeho bratra mi to úplně nepříjemňuje, tak jestli by jste si ho prosím mohla zklidnit?"

,,No jasně, chápu, jen to není bratr, ale syn, ale to je vlastně fuk, omlouvám se," pousmála se, já poděkovala a natočila se zpět čelem do obrazovky. ,,Jonathane, to se nedělá kopat lidem do sedačky, jsi už dost velký, měl by jsi to chápat," ozvalo se za mnou a já se musela mírně pousmát a s klidem jsem se vrátila ke knize, ke které jsem si otevřela dříve koupené tousty a do jednoho ze dvou se s chutí zakousla, když mi do zad přistál další kopanec. Protočila jsem oči v sloup a s chladem v hlavě jsem se znovu zakousla do toustu, kdy mi do zad přistávaly další a další rány. Odložila jsem jídlo a znovu se natočila za mě.

,,Mohl by jsi mi prosím tě, přestat kopat do zad? Opravdu není příjemné a já bych ráda ještě těch sedm hodin přežila bez toho, abych měla rozbolavělá záda, nebo mi zaskočilo jídlo," pousmála jsem se na chlapce.

,,Ale mě to baví," ohradil se.

,,Jonathane, něco jsem ti snad řekla, přestaň s tím, nebo poletíš jinde," podívala se přísným okem žena na svého syna a poté se podívala na mě. ,,Opravdu se omlouvám."

Otočila jsem se zpět a s doufáním, že už má záda pocítí klid jsem se znovu začetla do knihy, u které jsem pojídala toust a popíjela ledový čaj.

Jídlo jsem tedy ve zdraví dojedla, když se mi v celku začalo chtít spát a tak jsem odložila knihu, z batohu vytála účkový polštářek za krk a po chvíli jsem se již dostala do světa snů.
Seděla jsem na houpačce v parku vedle našeho domu, když jsem si všimla osoby přicházející do parku. Osoba vypadala v podobném věku, jako jsem já a stále se přibližovala. Chvíli měla podobu Connora, chvíli Samuela, chvíli zase podobu Alexe. Nakonec postava zůstala v podobě Connora, když dotyčný stál již u mě.

,,Co jsi řekla Samíkovi?" Zeptal se a já se mu podívala na ruce. Dlaně měl v pěsti.

,,Já-já mu nic neřekla," ohradila jsem se.

,,Ještě jednou mu ublížíš a-"

Další kopnutí do zad. Chvíli mi trvalo, než jsem se z toho snu vzpamatovala ač jsem ho vůbec nechápala. Vždyť já Samovi ani nic špatného neřekla, jen jsem byla upřímná a za upřímnost byl vždy vděčný. Podívala jsem se na obrazovku předemnou, na které stálo: Do příletu zbýva 4 hod. a 13 min.

Takže jsem si schrupla na tři hodinky, ale přišla jsem si snad ještě unaveněji než před tímto tříhodinovým spánkem. Vyndala jsem si z batohu laptop, ve kterém mám naštěstí vždy nějaké stažené filmy a tak jsem vybrala nějaký náhodný, který jsem ještě neviděla a snažila se nevnímat kopání za mnou.

Po čtvrt hodině filmu, jsem to už prostě nevydržela. Letíme už šest hodin a z toho mi čtyři hodiny kope dítě do sedačky. Znovu jsem se otočila a už se ani nesnažila o úsměv.
,,Já vím, jsem otravná, ale prosím, ať už po těch čtyř hodinách přestane."

,,Jasně, moc se omlouvám," hodila po mě provinilý pohled. ,,Jone, tak se vyměníme ano? Nebo přestaň kopat do té sedačky," zvýšila mírně hlas a pak se tedy vyměnili. Moje záda začala slavit. A já se s klidem vrátila k filmu, který jsem ale za další půl hodinu musela vypnout, protože nám donesli večeři. Byly to nějaké těstoviny s rádoby sýrovou omáčkou, což ale bylo docela dobrý. K tomu jsme dostali ještě houstičku a salát. Salát a housku jsem do sebe už nenacpala a ani jsem si to nechávat nechtěla, protože jsem v tašce už svůj salát měla, i když už ho po šesti hodinách v tašce asi jíst nebudu.

No, to znamená, že už zbývají jen tři hodiny. Které se ale táhly snad jak nikdy a ani film čas nezrychlil. Přetrpěla jsem tedy film, abych ten čas tedy zabila a zbývala nám už jen hodina, kterou jsem strávila tak, jako ty první dvě. Koukáním do blba, z letadla a nebo na cestující. Někteří spali, někteří byli na elektronice, někteří si četli a někteří dělali to samé, co já.

,,Prosíme cestující, aby si zapnuly pásy. Cesta byla kratší, než jsme očekávali a tak přistáváme o půl hodiny dříve," oznámila letuška a všichni v letadle se začali usmívat, uklízet si věci a jak řekla letuška, zapnuli si pásy, včetně mě.

Pozorovala jsem vytvářející se Sydney pod námi. Klesali jsme víc a víc, dokud jsme nedorazili na příletovou dráhu a dojeli na určené místo. Personál letadla nám poděkoval za příjemný let, řekl nám, že je právě devět hodin a dvacet šest minut ráno místního času a pak se otevřeli dveře. Všichni se snažili co nejrychleji vystoupit. Já si posbírala mé věci, napsala Alexovi textovku, že jsme přistáli dříve a taky vyšla z letadla, kde jsem poté nastoupila do autobusu, vezoucí nás na letiště.

Sydney třes se, Mia Rode je tady a všechny moje problémy zůstaly v Londýně.