Coincidence? ✔

51.

Procházela jsem se s Eliotem po našich již zvyklých místech. Samozřejmě jsem nesměla vynechat náš oblíbený park. 

,,Hej!" Křikl někdo na mě, ale já se nezastavila. ,,Hej!" Křikl znova, ale já šla dál a dál, dokud mě neznámá osoba nezastavila. ,,Mio!" Křikl na mě. 

,,Connore?" Zvedla jsem obočí.

,,Co ty tady? Myslel jsem, že jsi pryč?"

,,No, jsem tu dřív než jsem předpokládala," uchechtla jsem se. ,,Proč jsi na mě volal?" Zeptala jsem se a pousmála se.

,,Nevíš, co je se Samem? Já vím, že se nebavíte, ale nebere mi telefony už asi tři dny."

Říct, nebo neříct? Nechci lhát, ale ani nechci Sama potopit. Jde o jeho vztah a nejspíš bude mít důvod, proč mu telefony nezvedá. Nebo ne?

,,Uhm, no.."

,,Víš něco?" Naléhal na mě a já se rozhodla, že nebudu lhát.

,,Prý jste se posledně pohádali a od té doby spolu nemluvili," neodpověděla jsem mu na jeho přesnou otázku. 

,,Jak to víš? Mluvila jsi s ním?" Netrpělivě se zeptal.

,,Včera jsme byli v baru, tak mi to říkal, proč ti telefony nebere mi ale neřekl, promiň," řekla jsem.

,,Nemůžeš se ho zeptat, prosím?"

,,A proč k němu nezajdeš?"

,,Já nevím, bojím se, že bude konec."

,,To musíš ale řešit s ním Connore," lítostivě jsem se na něj podívala a zahlédla slzu v jeho oku. ,,Když půjdeš se mnou, dám Eliho domů a můžeme tam spolu, co říkáš?" Pousmála jsem se a Connor se mi podíval přímo do očí a poté se pousmál.

,,Dobře," odpověděl a my se vydali zpět domů, kde jsem jen Eliotovi sundala obojek a vyrazili jsme společně s Connorem k Samovi, který nebydlel tak daleko ode mě. 

Přišli jsme k bráně jejich pozemku, já zazvonila a podívala se do Samova okna, kde jsem o pár chvilek později i zahlédla jeho hlavu, která se zase rychle schovala a mě přišla zpráva, od Sama.

Proč ho sem vodíš? 

Natož jsem mu ihned odepsala, ať kouká přijít dolů a neštve mě. Poslušně poslechl a za chvíli už stál u branky.

,,Ahoj," pronesl a díval se přitom do země.

,,Tak já vás asi nechám-"

,,Nechoď nikam, prosím," šeptl Connor a já zůstala stát. ,,Proč mi nebereš mobil?" Zeptal se.

,,Nevím, že by jsi mi od doby, kdy jsme se pohádali kvůli Mie volal," podíval se na mě, jakoby chtěl, abych se chovala ublíženě, ale já nechtěla. Tvářila jsem se stále stejně. 

,,Tuším, že jsi jí to vyklopil."

,,Já to chápu Connore," otočila jsem se na něj. Přeci jen jsem byla ve stejné pozici jako on. A Sam se na mě podíval nechápavým výrazem. 

,,Proč se mi teda neozveš sám, když ti moje telefonáty nechodí?" Zeptal se.

,,Nevím."

,,Máš mě vůbec ještě rád?" Zeptal se Connor a snažil se potlačit slzy, čehož si všiml i Sam.

,,Samozřejmě, že mám," odpověděl mu a lítostivě se na něj podíval.

,,Tak proč se tak nechováš Same?" a už se mu kutálely první slzy po tváři. A já pomalu vycouvala, abych je nechala samotný a vytratila se z jejich dohledu a tak jsem se jen potácela po naší ulici. A nakonec jsem se rozhodla, že půjdu domů, kde na mě už čekal Eliot, který se ke mě ihned hrnul a začal olizovat. 

,,Eliote, přestaň," odstrčila jsem ho se smíchem. Udělala jsem si kafe, které jsem si odnesla do pokoje, kde jsem ho položila na stůl a skočila jsem na postel, Eliot hned za mnou, lehl si vedle mě a začal mi kousat rukáv. Já jsem vytáhla telefon, kde stejně nic nebylo a tak jsem telefon opět schovala a nudila se dál. A tak jsem začala drbat Eliho na břichu, který si najednou chtěl začít hrát a tak jsem alespoň trochu čas zabila, dokud uřícený Eliot opět neusnul. 

Vypila jsem si své kafe a pustila si alespoň nějaký film, během kterého mi přišla zpráva jak od Sama, tak od Connora, ve kterých stálo to samé - Díky moc, jsme v pohodě. A spolu.

Načež jsem se musela alespoň trochu pousmát. S Alexem jsme si přes den sice tak nějak psali, ale pořád jsem měla ten neznámý zvláštní pocit. Teda, co se týkalo Alexe, ze Sama a Connora jsem měla vlastně radost, že se Sam vzpamatoval a přestal dělat ofuky. Nebo co tohle divadýlko vlastně mělo být.

Nechceš jít na webku?

Napsal mi Alex a v mém těle začalo působit něco jako úzkost a nejistota. I když jsem s ním dnes mluvila, necítila jsem se na to. To byl asi ten divný pocit. A já přemýšlela, co mu napsat, vzhledem k tomu, že do háje se mi ho úplně posílat nechce. 

Radši jindy.. Odepsala jsem mu.

Myslel jsem, že jsme v pohodě? Odepsal ihned.

Jo, to jsme. Já jen.. nevím, asi potřebuju trochu více času. Odeslala jsem se strachem z odpovědi, která přišla ihned a mě se tak trochu ulevilo.

V pohodě, chápu to:) Jen jsem měl jeden nápad, ale to je jedno, řeknu ti to jindy:)

Omluvila jsem se mu a dál sledovala film, na který jsem se stejně ani nesoustředila. Spíše jsem ho měla puštěný jen jako kulisu, aby v pokoji při mém koukání do stropu nebylo ticho.

Samozřejmě, že mě Alexův nápad zajímal, ale tuším že by to bylo něco jako, že by přiletěl a to bych asi úplně nedala. Necítím se ve vztahu stejně jako předtím, i když jeho miluji stále stejně. Možná je to tím, že jsme se dnes usmířili. Nebo ne?
Třeba se to zase srovná a vše bude opravdu v pořádku. Proč to nemůže být prostě jednoduché? Ale mé tělo mi vysílá pocity, které mi říkají, ať se nikam nehrnu a jsem odtažitá i když ani vlastně nechci. Protože ano, Alex mu neskutečně chybí.

Mohla jsem teď být v jeho náruči, na mých rtech, rty jeho. Ale místo toho sedím doma a snažím se vyvlíknout z hovoru, kde bychom nejspíš stejně jen na sebe čučeli na obrazovku a mlčeli. Nebo třeba ne. Kdo ví, jsem zmatená, moje tělo a pocity mě matou a děsí.

Je Alex taky tak zmatený, nebo jsem jen prostě divná?

Y/N: Tak i když jsem kapitolu vydávala včera, další vydávám už dneska, protože by správně dnes být měla, kdybych kapitolu vydala v sobotu. Je to zamotané, ale věřím, že to chápete:D

A děkuji vám moc za ohlasy k minulé kapitole, hlavně i za gratulace k prvnímu místu v Teen fikci, ale bez vás bych tam nebyla, takže ještě jednou DĚKUJI!