Waru - Démon smrti [DOKONČENO]

Démon s dobrou karmou

Chtěl jsem se naposledy dotknout jejich ramen, vnímat její pocity. Porozumět jí.
Když už jsem podruhé natahoval paži, malinko jsem se usmál.
Ten svět je tak zvláštní...
Bohužel už bylo pozdě.
Žena v tu chvíli vykročila do prázdna.
S kamenným výrazem jsem hleděl před sebe s rukou nataženou a němou tváří.
   Takhle jsem tam stál ještě hodnou chvíli než jsem se rozhodl roztáhnout svá černá křídla a snést se dolů.
Kolem mrtvé ženy se začali shromažďovat lidé. Nikdo z nich mě neviděl a přitom jsem stál blízko ní a pozoroval temný oblak zla okolo.
Jako démon mám schopnost tohle vidět. Tato černá oblaka se objevují u lidí se zlými myšlenkami, u zločinců a spousta dalšího co má označení ZLO.

Zamumlal jsem větu, které nemá právo rozumět obyčejný smrtelník, při čemž se černota začala od těla odtahovat a omotávat se kolem mých končetin, až obklopila celé mé tělo a postupně ve mně začala mizet.
Právě tímto zlem, jako spousta démonů, se stejnou karmou, se živím.
„Ať ji aspoň po smrti zlé myšlenky netíží." pousmál jsem se a při odchodu poslouchal rozruch, který dotyčná způsobila.

°°°
Po několika minutách chůze jsem něco ucítil. Démona.
Rozhlédl jsem se a hledal.
Nakonec se mi ho přeci jen podařilo spatřit v davu lidí.
„Dobrá karma." řekl jsem si sám pro sebe a šel dál. Nechci problémy.
A jak už jste zřejmě poznali, démoni dobra a zla se nemají moc v lásce.
Abych řekl pravdu, jsem docela neškodné povahy. Nechci ubližovat, ale nemám na vybranou. Svět je nespravedlivý, ale na tu drobnost jsem si už dávno zvykl.

Ještě chvíli jsem se procházel s klidem po ulici, než to něco přerušilo.
Můj pohled sklouznul na můj hrudník. S pootevřenými ústy jsem se otočil. Na místě za mnou se hrdě tyčil anděl. V ruce luk a za zády v toulci  tři šípy, při čemž jeden, ten čtvrtý spočíval v mém hrudníku.

Lehce jsem zakašlal a pozoroval toho démona, který se chystal vystřelit další šíp.
Pravou rukou jsem z hrudi tu věc vytáhl a přistoupil blíže k němu.
„Tu máš... To je tvoje." podal mu zkrvavený šíp. Odkapávala z něj černá břečka, která po dopadu na chodník rozplynula.
Nevěřícně na mne zíral, než vystřelil šíp druhý.
„Proč nebojuješ?! Přece jsem tvůj nepřítel!" vykřikl a znova natahoval tětivu.
„Oko za oko a svět bude slepý."
Podíval jsem se na něj a druhý šíp taktéž vytrhl ze svého těla. Bolelo to, ale ne tak, abych svou bolest démonovi ukázal.
„Nemyslete si, že nás nenávidíte víc, než my vás." zakašlal jsem se. Přeci jen si zranění vybírá daň...
To je můj nový poznatek v lidském světě. Úplně jsem zapomněl, co to bolest znamená.

„Jak se jmenuješ?" zvedl hnědovlásek obočí a sklopil luk.
„Waru." odpověděl jsem a povytáhl si sluneční brýle výš.
„Jsi jiný než ostatní." zašeptal.
„Radil bych ti držet se ode mne dál." pronesl jsem vážně a chystal se k rychlému odchodu. Díry v mém těle se pomalu zatahovaly.
„Nech mě jít chvíli s tebou! Nikdy jsem se s démonem se zlou karmou jako ty nesetkal." zahulákal za mnou a doběhl mě.
„Proč máš ty brýle? Vypadají jako pro slepce. Vidíš vůbec přes ně?" mluvil hnědovlásek, jakoby by byl mým starým přítelem, jenže já jsem ho neznal.
„Představ si, že už je to tak dávno kdy jsem naposledy viděl svět svýma očima bez zabrán..." vydechl jsem a přidal do kroku.
Cítil jsem, že se mé tělo uzdravuje.
A to nebylo jediné co jsem cítil.
Vadila mi jeho přítomnost, a to dost.
Nebyl jsem zvyklý takto s někým hovořit.