Waru - Démon smrti [DOKONČENO]

Nečekaný host

Tak jak jsem slíbila, je to tady!
Chci všem poděkovat za hlasy a nádherné komentáře, které zde určitě zanecháte. Jsem za ně neskutečně ráda !

Ještě než mě uvěznili do žaláře, ze kterého nebylo úniku, prošel jsem si peklem. Možná to jsou jen chabé útržky vzpomínek, ale pro mě mají vysokou cenu.
Za každou ránou bičem, jenž mi hyzdila záda, jsem si čím dál tím více uvědomoval, co jsem zač. Bolest, jenž mi byla dána mi patřila, zasloužil jsem si to, ač jsem byl pouhé dítě.
Násilí produkuje další násilí - je to jako kolotoč, vše se opakuje stále dokola, nikdo se ze svých hříchů nepoučí dostatečně. Byl jsem smířený se svým osudem, ale ne natolik, abych se vzdal. I když jsem roky neviděl světlo, stále tu se mnou bylo. Plálo totiž v mém nitru - nezhaslo. A proto přísahám, že se nevzdám a zesílím, aby jiskra v mém nitru nikdy nevyhasla, aby zářila, i když všechno ostatní pohltí tma.
Abych já sám nikdy neztratil vůli žít.

Probudil jsem se uprostřed noci. Déšť neslábl, ba sílil a každým hlasitým úderem hromu následovaného bleskem jsem úlekem nadskočil. Blesk na chvíli rozjasnil tmavou oblohu a na moment ukázal krásu spícího lesa.
Stromy se kymácely v silném větru a sem tam dopadla na zem s praskaním suchá větev jehličnanu.
Victorie spala dál opřená o stěnu nory. V noci jsem viděl více než dobře, byla to vlastnost démonů a víceméně skrytá schopnost. Proto jsem do detailů viděl její tvář s bezstarostným výrazem. Těšilo mě to.
Tak klidná a krásná. Každým okamžikem, kdy jsem ji pozoroval, jako bych ji snad viděl poprvé, jsem začínal pochybovat o svém původu.
Démoni se přeci lidem nepodobají!
Nemáme city.
Ale to, co teď zaplňovalo mé srdce se dozajista podobalo lidem, ne démonům.
Naučila mě snad cítit Victorie? Jsem zmatený...
Potichu jsem se k ní přisunul, tak blízko, jak jsem si jen dovolil a sledoval ji. Po chvíli jsem natáhl bez dechu ruku, abych se dotkl její nádherné tváře.
Najednou jsem pohledem  sklouzl na mé ruce a odehnal myšlenky na onu dívku. Odtáhl jsem se tak prudce, div jsem si nevyrazil dech, jak jsem narazil do dřeva za sebou.
Černé nehty, s těmi jsem se potácel od nepaměti, ale proč mám najednou celé černé paže? Je to trest za použití velkého množství magie? Možná, opravdu nevím...
Usnout jsem už nemohl. Stačí mi opravdu málo spánku a za ten čas, co jsem s Victorií se napsal až moc. Vlastně... Pro nás démony spánek není důležitý. Chtěl jsem aspoň odpočívat, nebo přemýšlet o ránu, ale něco mě vyrušilo. Jakoby mi někdo právě teď dýchal na krk. Prudce jsem otočil hlavu k východu a v tu chvíli oněměl. Ze tmy venku na mě totiž zíraly velké žluté oči nečekaného hosta.
Možná bych vykřikl, kdybych neseděl jako socha a nezadržoval dech.
Ten tvor na mě dlouze pohlédl a zvedl mohutnou hlavu, aby zavětřil ve vzduchu pach. Vypadalo to spíše jako zvíře, než-li bytost. Mělo to oválnou hlavu podobné té kočičí, dlouhé špičaté uši po stranách lebky, tmavou dlouhou srst a drápy zarývající se do vlhké země u kořenů stromu. Neslyšel jsem ho přijít.
Byl moc blízko na to, abych si lépe prohlédl trup. To jsem ovšem neměl v plánu.
Z tlamy tomu čouhaly šipčáky ostré jako břitva, a to stačilo k tomu, abych vzal nohy na ramena. Když ze mě spustil na chvíli pohled, jakoby se protrhla kletba, která mě držel na místě. Hned jsem se vzpamatoval, odsunul se od tvora co nejdál, až jsem nechtěně narazil do Victorie za mnou. Na nic jsem nečekal a rukou jí pohotově zakryl ústa, zrovna když se chystala vykřiknout. „Hlavně nekřič." špitl jsem a podíval se na ní. Oči jí div nevypadly z důlků. Chytila se mé nohy a křečovitě ji sevřela. To jsem ovšem nevnímal a sledoval to zvíře.

Tvor vydal hlasitý hrdelní zvuk, při kterém mi přejel mráz po zádech.
Tohle nemohla být jeho nora... Sotva by se sem vešla jeho hlava!
Srdce mi bilo jako splašené, stejně tak Victorii, která zadržovala křik a mé ruce se v tu chvíli vůbec nebránila.
Šelma měla hlavu velkou jako otvor v kmeni, kde jsme se ukrývali. Kdyby chtěla, strom by bez větší námahy porazila, o tom nebylo pochyb. Jenže velikost nebyla to jediné, co Victorii nutilo křičet. Obrovká šelma zamžourala očima a v ten okamžik se na její hlavě otevřelo další žluté oko, stejně velké a hrozivé jako ty pod ním. Spočívalo na čele šelmy a pozorovalo nás stejně tak, jako zbylé dva zraky vydávající lehkou žlutou záři, jako baterka. Nikdy jsem se s ničím podobným nesetkal.
Tří oké zvíře na mě pohlédlo a jednou mohutnou prackou se dostalo do našeho úkrytu. Pustil jsem její ústa a ochranářsky ji schoval za sebe. Nevydala ani hlásku, když sebou žuchla do suché trávy.
Málem mi vyskočilo srdce z hrudi, když se tlapa po mně ohnala. Jeden z ostrých drápů se zastavil těsně u mého obličeje. Vyděšeně jsem na spáry hleděl a ruce instinktivně přitiskl na zem. Victorie stiskla mou nohu ještě pevněji, když zpod mých dlaní začal vycházet tmavý kouř. Má mysl se uvolnila, slyšel jsem najednou všechno tak dobře - Victoriin tep, tep toho zvířete, každou kapku dopadající na zem.
Tvor při kontaktu s kouřem pracku vylekaně stáhl a do otvoru v kmeni po chvíli strčil hlavu - do škvíry se mu vešel jen čumák. Tři žluté oči se střetly s těmi mými a šelmě v nich na chvíli zablýsklo pochopení. Pokud se mi to jen nezdálo.
Venku znovu zahřmělo a déšť nachvíli přerušilo vrční tvora. To mi dodalo odvahu. Magii vycházející z mých dlaní jsem nemohl zastavit, ale dala se ovládat, což bylo v tuto chvíli nejdůležitější.
„Ani se odtuď nehni." poručil jsem šeptem Victorii a odsunul se od ní.  Třásla se strachy, přesto poslušně kývla a věnovala mi malý sebevědomý úsměv. Znovu jsem se otočil na šelmu a napřáhl proti ní ruce. Magie se ihned uspořádala do temných šlahounů, podobným lanu a přerostlou kočku šlehla v okažiku přes čumák. Šelma zasyčela a udělala pár kroků dozadu s naježeným hřbetem. Zhluboka jsem se nadechl a z úkrytu vyběhl ven. Neohnala se po mně tlapou, ani nic podobného, jen ještě o kousek odstoupila a propalovala mě pohledem tří žlutých očí.
Studený déšť mi stékal po tváři a vítr pročesával vlasy, když jsem od ní odběhl dál.
Držel jsem si od obrovského tvora odstup, měl stále napřáhnuté ruce, ale magie z nich už nevycházela. Zhluboka jsem dýchal a nespouštěl z jejích žlutých očí zrak, i když se z nich nedalo nic vyčíst, nevěděl jsem co čekat jako další její krok.
Když černá kočka začala kolem kroužit, přistoupil jsem na její hru a dal se taktéž do pohybu. Šelma pootočila hlavu a napřímila se, když jsme oba dva začali kroužit kolem sebe jako predátoři v neviditelném ringu, připravení na souboj, který byl zjevně cítit ve vzduchu. Pro ní jsem byl zřejmě jen nebohá myška, která se jí připletla do cesty.

Ach, můj pane...