Waru - Démon smrti [DOKONČENO]

Slib je slib

Pohled Armarose

Ten puch se nedal dýchat. Musel jsem si dát dlaň před nos, ale stejně to moc nepomáhalo. Chvíli mnou lomcovala myšlenka, abych vzal nohy na ramena, ale jako vždy jsem se řídil svojí hrdostí. A protože jsem slíbil, že jim pomůžu, nedalo se s tím nic dělat.
Krev, která mi ještě před chvílí skrz vlasy stékala po čele zaschla a jediné co po raně zůstalo, byla bolest.
Zřejmě nebyl dobrý plán pokračovat v této hře. Stal jsem se svědkem dohody démona a člověka. Nevypadali na to, aby se bezhlavě vrhli do boje. Na to jsem samozřejmě nevypadal ani já, ale byl jsem pevně rozhodnutý. To co sis navařil, taky i sníš.

„Nevidím nikde portál." špitl jsem a těkal očima po místnosti. Junaa zaklel.
„Musí to být tady, jsem si více než jistý." vydechl.
„P-proč po-po nás je-ještě neskočili?" vykoktala ze sebe třesoucí se Victorie, velitelka teď jí podřízeného démona.
Moc rád bych zase chodil po světě a sledoval je. Sledoval jak to všechno dopadne. Už jsem ale nemohl čekat, musel jsem jednat, protože Zakletí se krajinou dobrých a zlých démonů jen hemžili. A to nebylo dobré. Vždy pro mě vlast znamenala něco více. Nemohl jsem přetrpět dívat se na ty zubožené démony ani na to, jak svět obracejí naruby.

Můj úkol byl prostý. Zjistit, kdo za tím vším stojí a hodit ho k nohám nejvyšším. Jenže se mi do mého andělského poslání připletli ti otravní sluhové Satana, krále zlých démonů.
A teď jsem byl kousek od jeho sídla. Jak absurdní...
„Jsou za mou bariérou, až zavřete dveře, pustím je." řekl jsem po chvíli, když mi došlo, že její otázka visela ve vzduchu nezodpovězená. Junaa se na mě tázavě přes sklíčka slunečních brylí podíval.
Nevnímal jsem ho a odstoupil od dveří. Démoni vzetkle vrčeli a házeli po nás vražedné otupělé pohledy krvavých očí.
Kolem Juny se začala ovazovat tenké vlákna temné magie, která začala postupně nabývat na síle.
„My to dokážeme." snažila se nás povzbudit Victorie. Jen jsem se nad jejím optimismem pousmál a kývl na ni, aby zavřela dveře.
„Počkej!" zavrčel Junaa.
Nechápavě jsem na něj pohlédl.
„Neměla by jít Victorie odtud pryč?" zeptal se při pohledu na hemžící se monstra.
„Blázníš? Nenechám vás tady!" řekla rozhodnutě. Začaly se mi třást konečky prstů a musel jsem si skousnout ret, neboť jsem musel bariéru čím dál více utahovat a docházely mi síly na tohle kouzlo. Zamračil jsem se a těkal očima po sálu zahaleného v šeru. A našel jsem to, co jsem hledal. Povzdechl jsem si a dovolil jsem si uvolnit jednu ruku, abych následně ukázal na tenké šprušle u jedné ze stěn, jež vedly nahoru do jakési vyhlídky, která vypadala jako velký ocelový koš pro pár démonů a celý ho obtahovalo nízké zábradlí ze stejného materiálu. Byl umístěn skoro až u stropu, což se dokonale hodilo jako úkryt pro Victorii.
„Pustíš své kouzlo a já ji tam dostanu." pokýval hlavou Junaa a já taktéž přikývl.
„Zachráníme svět." usmál jsem se a pustil svou bariéru.
„Teď!" hlesl jsem a rukou rozpustil svou neviditelnou zeď.
Junaa roztáhl své perutě a s Victorií, která se mu tiskla k hrudi vyletěl k vyhlídce.
Prokletí démoni začali vřískat a máchat spáry kolem sebe. Naštěstí byl Junaa dost vysoko a bezpečně ji dostal nahoru. Sám si sedl do dřepu na kovové zábradlí a sledoval dění dole.

Ozval se skřek, když netvorům dychtícím po krvi došlo, že bariéra zmizela. Jeden se rozběhl za mnou. Jen tak tak jsem za sebou zabouchl dveře a vyhl se jeho tlamě plné ostrých hnilobných, rozlámaných zubů. Narazil do dveří a ozvala se mohutná rána. Nestihl jsem ani se za ním otočit, neboť se ke mně rozběhl zbytek popředu stojících prokletých démonů. Tak tohle je peklo?

Tleskl jsem dlaněmi o sebe a zpoza rukou mi vyšlehlo bílé lehce zlatavé prudké světlo, které jsem už jednou před Victorií použil. Roztáhl jsem křídla a odrazil se od země, abych následoval Waruova příkladu na zábradlí.
Vykulil jsem oči, když mě něco prudce chytilo za nohavici kalhot a začalo stahovat zpět k zemi. Ty hajzlíku.
Záře zmizela a mně se naskytl pohled na jednoho z démonů, který se zachytil rozlámanými špičáky do mých kalhot. Chybělo jen kousek a zřejmě bych přišel o nohu. Vzteklé rudé oči mě pozorovaly do okamžiku, než mi do druhé nohy zaťal drápy další. Vyjekl jsem a můj hlas se nesl sálem. Bylo by hodně špatné, kdybych zemřel... To nemohu připustit.
Má křídla se snažila, co jen to šlo. Snažil jsem se zabrat, ale stále se mě drželi. Chystal jsem se konečně zaútočit, ale v tom se kolem mých nohou obtočil provaz černé mlhy, která sklouzla až k démonům.
Vyděšeně jsem hleděl dolů, když provazy černé magie usekly zakletému démonovi hlavu a druhému pracky. Ozval se strašlivý skřek a následný náraz, když se obě dvě mohutná těla svalila na podlahu na některé ze svých druhů.
Nezahálel jsem a vyletěl až nahoru ke stropu. Věnoval jsem Junovi vděčný pohled a podíval je na mou zakrvácenou nohu.
Povzdechl jsem si.
„To snad není možné, trocha neopatrnosti a málem jsem skončil jako návnada." zabručel jsem si pro sebe a sundal si z prstu zlatavý prsten. Místností se zablesklo světlo a místo prstenu jsem v rukou dřímal luk a na zádech se mi pověsil toulec se zlatými šípy s černými hroty.

Ani jsem se nepodíval na Junu, jež seskočil ze své vyhlídky a vydal se střemhlav dolů. Zlovolně jsem se usmál a místnost pod sebou začal zasypávat zlatými šípy, které vždy našly cíl. Skřeky se sálem ozývaly nanovo, skřípění mramoru a tupé nárazy. Skleněný lustr se pohupoval kousek za mnou a házel světelné odrazy po všech temných zákoutích, jenž byly přeplněné monstry.
‚Kolik jich je?' pomyslel jsem si, když jsem vytahoval další šíp. Stále se obnovovaly, to mi strach nedělalo.

Zatím pode mnou se strhl krvelačný boj. Bělovlasý démon kličkoval mezi pařáty a tesáky zakletých démonů a zasazoval smrtelné rány posilněné magií. Černá mlha kolem něj jen zběsile prskala a s radostí se zbavovala jedné hrozby za druhou. Krev zkažených démonů zahalila světlounký mramor do černé zapáchající hniloby. Ale stále to nestačilo.
Chvílemi se mi zdálo, že jich snad přibývá.

Mé šípy padaly na zem jako zlatý déšť, zasypával zakleté démony a s praskáním půlil zvířecí lebky jednu za druhou. Je mi těch démonů líto, ale nebyl jiný způsob.
Vždy jsem byl na bojištích výtečný, chtělo to jen pevnou ruku a klidnou hlavu. A když se kid setkal se smrtící přesností mých prokletých šípů... Démoni padali jeden za druhým na mramorovou podlahu.

Snesl jsem se ke dveřím, u kterých jsme se ze začátku rozhodovali a vytvořil před sebou štít. Najednou jsem v tom stádu bezradných a bezduchých tvorů ztratil Junu. Těkal jsem očima s napjatou tětivou kolem sebe, ale marně. Ani jsem nezpozoroval, že se za mnou samy pootevřely dveře a něčí silná paže mě jedním pohybem vytáhla ze sálu jako neposedné děcko, co se vplížilo do spíže.
Dveře se se zaskřípáním zavřely a paže někoho vyššího než já mne odstrčila od sebe.
Zakopl jsem a vrazil do zdi. Naštěstí jsem dal před sebe ruce a ještě než jsem se otočil jsem ucedil. „Buď zdráv Sammaeli." pomalu jsem se odlepil od stěny a zvedl ze země svůj luk a šíp, který mi upadl.
„Už zase strkáš ten svůj namyšlený nos do cizích záležitostí andělská děvko..." zavrčel hrubým hlasem s příslibem smrti a zadíval se mi do očí. Jeho výraz byl ledově klidný, stejně jako ten můj. Nesměl jsem dopustit udělat v této hře chybu. Ubíhal mi čas. Proto jsem si zanechal klidnou masku nepřítele.
„Vůbec ses nezměnil." usmál jsem se ledabyle a propaloval ho pohledem.
„Co děláš v MÉ centrále s tím ZMETKEM, který měl být i s tou čůzou dávno po smrti..?" nepřátelsky vyštěkl. Jeho černé oči s rudýma panenkama sršely hněvem. Od té doby, kdy jsem ho viděl naposledy stihl zesílit, což bylo na první pohled zřetelné už při pohledu na jeho mohutné paže. Přesto byl stále stejný... Aspoň jsem si to myslel.
Plášť mu v tom lehkém vánku, který nás zde zavedl, tančil ve vzduchu a hladil mramorovou podlahu. Zpoza dlouhých černých vlasů mu trčely rohy rovné jako šípy spirálovitého tvaru. Byly taktéž černé, jako ty Junovy. Měl na sobě lehkou zbroj a u pasu obsidiánový meč v barvě jeho bělma, ve kterém se utápělo cokoliv, co do jeho očí pohlédlo. Vždycky byl tak děsivě pohledný.
„Nikoliv tvá Centrála, nýbrž tvého otce." opravil jsem ho s lehčím pousmáním. Kdybych nepohl hlavou o pár palců napravo, jeho pěst by mi rozdrtila lebku.
„To se dalo čekat." vycenil zuby ostré jako jehly a nakrčil nos s pěstí stále v mramoru u mé hlavy.