Waru - Démon smrti [DOKONČENO]

Síla

Přes to, že jsem doslova "líbal zem", věděl jsem přesně, co se děje.
Najednou jsem se nemohl hýbat, ležel jsem, ale přesto stál, viděl mramorovou podlahu, ale zároveň i celou halu. Viděl jsem všechno, dokonce i sebe - na zemi.
Vylekalo mě to.

To co jsem nemohl vidět byla temná magie, která se linula od mých dlaní přitisknutých na dlažbě zaplavující celou halu. Jen u bariéry, jež mě dělila od Victorie se zastavovala a proudila dál, podél ní. Jako černé moře zaplavovala zrcadlové bludiště a stala se mýma očima, zato jiným v mém dosahu zrak stínila.
Spatřil jsem dlouhovlasého démona, jak rukama zmateně máchá kolem sebe a křečovitě svírá zbraň, která pro mne teď neznamenala žádné nebezpečí.
Magie mými dlaněmi přestala proudit jakmile obklopila celou halu. Každé zákoutí, uličku mezi zrcadly, každičký roh... Všechno pohltila mlha hustá a temná jako nebe schylující se k bouři, jako tmavé mraky na obloze.
Pod mými prsty začala praskat podlaha. V mramorové dlažbě se objevovaly škvíry, které tvořily sítě pavučin. Zvětšovaly se a brázdily mramorem, jako praskliny na sluncem rozpálené zemi.
Stále jsem tam ležel. Tedy mé tělo jako prázdná schránka polapená v síti magie. Obsidiánová, tmavá krev mi stékala po noze a vsakovala se do škvír v dlažbách.
Praskliny se zastavily u bariéry a v ten moment jsem se probudil.

Prudce jsem sebou trhl a sípavě se nadechl. Hned poté jsem se rozkašlal a ruce, které se držely přitisknuté na podlaze povolily.
Hlavu jsem opíral o studenou dlažbu a lapal po dechu. Třeštil jsem oči a snažil se nabrat do plic trochu vzduchu.
Najednou se ozvala další rána a zem se znova roztřásla. Uslyšel jsem dva výstřely a následně výkřik Victorie.
To mě vytáhlo na nohy, i když mi v zasáhnutém stehně zacukalo. Jakýsim zázrakem se zastavilo krvácení, ale bolest stále neustupovala. I přes to jsem šel dál. Černota byla sice všude, ale já přes ní viděl a kde se mé kroky pohnuly, tam se mlha rozestupovala.

Najednou mé oči spatřily portál.
„Victorie?" vydechl jsem a můj hlas se odrážel od prázdných stěn kolem portálu. Bez odpovědi. Udělal jsem krok dopředu. Žádná bariéra.
Nikdo u tmavě modrého víru nestál a tak jsem se dovláčel až k němu. Stále vypadal jako rozbouřené moře a když jsem vedle něj stál ozývaly se z něj zvuky podobné hromu. Snad jsem nepřišel pozdě... Bylo tu hrobové ticho, dokud jsem z nenadání neuslyšel kroky.
Otočil jsem hlavu právě včas, abych spatřil běžící dívku s hustými hnědými vlasy a slzami v očích. Spadl mi kámen ze srdce.
„Waru!" vypískla a omotala se mi kolem krku.
Klopýtl jsem dozadu, ale udržel jsem se a štěstím objetí oplatil.
„Musíme odtud pryč." vydechl jsem jí do vlasů po chvíli ticha.
„Tak strašně jsem se bála... Myslela jsem, že tady umřu." utřela si slzy a šťastně na mě pohlédla. Pohled jsem oplatil. Kývla a společně se mnou se rozešla na druhou stranu haly.

„Jsi zraněný!" řekla po chvíli a zastavila se.
„Ach... Všimla sis." zvedly se mi koutky úst a dál pokračoval v cestě, jež byla plná střepů, prasklin a nepořádku.
„To je v pořádku... Nic to není." odpověděl jsem a usmál se na ni.
Nevěřícně na mě hleděla a doběhla mě, při čemž se chytila za mou ruku. Její teplo mě příjemně hřálo.

„To tys mě zachránil, že?" promluvila, když jsme procházeli zrcadlovým bludištěm, z kterého zbyly už jen a pouze střepy.
V úlomcích se odrážela postava Victorie, která opatrně našlapovala na dlažbu.
„Nemám ponětí, co se to vůbec stalo." odpověděl jsem popravdě, což mne donutilo přemýšlet.
Potřeboval bych někoho, kdo by mi všechno vysvětlil. Potřeboval bych všechno pochopit...
Kde se poděli oni démoni? Tolik otázek, ale žádná odpověď.
„Pořád tomu nemůžu uvěřit, že něco takového potkalo zrovna mě..." vydechla Victorie, když jsme se snad zázrakem dostali ven. Všude bylo ticho.
„Připadám si, jakoby tohle byl všechno sen a já se měla každou chvíli probudit." dodala a zastavila se.
„Omlouvám se..." zašeptal jsem a prohlížel si majestátní stavbu, ve které jsme ještě do teď byli uvězněni.
Omlouvám se za to, že jsem tě přivedl do tohoto světa.
„Taky tomu nemohu uvěřit, že jsme se dostali až sem." poznamenal jsem a usmál se na ni i přes to, že mé srdce tížil pocit viny. I přes to, že jsem se domníval, že kdybys mě nikdy nepotkala, nemusela bys bojovat o život a tvůj život by byl tím pádem lehčí. I přes to, že bys beze mě byla šťastnější.
Možná je to všechno pravda, ale i přes všechno si můj život bez tebe nedovedou představit. I kdyby to byla pravda, já bez tebe bych nebyl nic...