Waru - Démon smrti [DOKONČENO]

První duše

Prudce jsem sebou cuknul a objevil se u Victorie. Svět jsem najednou viděl tak světle... S tolika barvami.
Srdce jsem cítil až v krku.
„Co...co-." zastavil jsem se uprostřed věty a prohlížel si ji.
„Pane bože." zašeptala dívka a její prsty se dotkly mé tváře.
Byl jsem tak zmatený... Sním snad?
„Jak to?" vyjekl jsem přidušeně a snažil se vzpamatovat. Viděl jsem čisté barvy, viděl jsem světleji a zaostřeněji.  Zaslzely se mi oči z té náhlé změny.
„Máš tak děsivé oči." začaly se jí třást ruce.
Ucuknul jsem jejímu doteku a prudce se narovnal. Chvilkové zmatení zmizelo.
„To... To není možné!" zakryl jsem si tvář dlaněmi a snažil se normálně dýchat. Všechno je špatně.
„Jsi v pořádku?" seskočila Victorie z postele a postavila se přede mne.
„To není MOŽNÉ!" začal jsem se celý třást. Pociťoval jsem svůj zmatek až v kostech.
„Jak...jaktože žiješ?!" nechal jsem sklouznout ruce podél těla a vyhýbal se jejímu pohledu. Možná to byla náhoda, možná jsem se jí do očí nepodíval přímo. Možná.. Možná...
„Proč, proč bych neměla?" zamračila se a s údivem se mi snažila podívat znovu do očí. Neměl jsem tu sílu ji odstrčit.

Najednou se otevřely dveře a do místnosti, jež osvětlovala jen malá lampička u stolku vešel muž v bílém. Zřejmě doktor..?
„Slečno, děje se ně-" doktorův výraz najednou zkameněl. Nepodařilo se mu ani doříct větu, když pustil kliku a padl na zem s posledním výdechem jako hadrová panenka.

Pozoroval jsem ho a střetl se s očima Victorie, jež se držela za ústa, aby nevykřikla. Po tvářích se jí rozlily slzy. Tohle jsem nechtěl.. Já.. Ne...

„Vidíš? Nikdo se mi do očí podívat nemůže!" hlesl jsem a zpozoroval jsem kolem nás velké množství černé karmy, které se každou chvílí zvětšovalo. Najednou, po dlouhé době jsem cítil svůj neukojitelný hlad.
V životě jsem člověka nezabil.

„Promiň." zašeptal jsem a všiml si, jak se mé tělo mění na černou mlhu, dosti podobné zlé karmě. Zaúpěl jsem a zavřel oči. Nešlo to zastavit.
Za chvíli jsem zmizel úplně a pomalu jsem mířil k muži u dveří v podobě černého dýmu, který Victorie nemohla vidět.
Když už jsem u něho stál, černota, jež mne v tuto chvíli představovala, vnikla do muže.

Prudce jsem se nadechl, když jsem se objevil v bílé místnosti bez oken.
Ještě nikdy jsem zde nebyl. Ale moc dobře věděl, kde jsem.
Na zdech okolo se začaly zobrazovat různé filmové nahrávky, tedy vzpomínky onoho muže, který si takto přehrával svůj život před smrtí.

Chvíli jsem nahrávky sledoval, ale potom mě od nich odtrhla silná modrá záře.
Když jsem se za ní otočil, spatřil jsem modrou mlhovinu, připomínající modrý kouř, či plazmu?
„Duše?" řekl jsme si sám pro sebe a přistoupil k ní.
„Slibuji, že už tě to bolet nebude." zašeptal jsem a během chvíle modrou mlhovinu pohltil. Zanikla v temnotě jako vyhaslá svíce.

Mé tělo začalo příjemně hřát, když jsem se dostal zpátky do světa smrtelníků.
Cítil jsem v sobě spoustu energie.
Mnohem více, než z živení se pouze zlou karmou.
„Kde- kde si zmizel?" vyjekla dívka a mírně odstoupila. Ve tváři se jí znovu mihl strach.
„Na to není čas, řeknu ti to potom..." objevil jsem se u ní a popadl ji nesmlouvavě za paži a rozběhl jsem se s ní k oknu. Doktor stále ležel na zemi u dveří. S jeho tělem nic nezmůžu.

Pomohl jsem jí postavit se na venkovní parapet a roztáhl křídla. Cítil jsem v sobě pulzovat sílu.
Venku byla zima, sněhové vločky klouzaly po tmavé obloze a mráz se proháněl studeným větrem.

Přehodil jsem jí přes rameno trochu černého kabátce a zavřel oči.
Pochopil jsem to... Před očima se mi náhle objevilo zelené světlo.
Její paži jsem chytil ještě pevněji.
„Prosím, nekřič." zabručel jsem, když nás osilnila záře a začali jsme padat dolů.

Samozřejmě mě neposlechla.