Waru - Démon smrti [DOKONČENO]

Serafín

Šel za mnou a o něčem mi vyprávěl. Bohužel jsem ho nevnímal a po několika minutách naprosté ignorace jsem zbystřil, když jsem uslyšel své jméno a zvedl hlavu.
„Neoslovuj mě mým jménem, nepřeji si to." pronesl jsem skrz zatnuté zuby.
Nesnáším, když mě někdo oslovuje mým jménem. Není to mé jméno.
Waru... Zlo.
Přesně tohle to slovo se stalo mým jménem.
Ptáte se, jak mě tak někdo mohl pojmenovat? Své pravé jméno jsem ztratil. Ty písmena přišla v zatracení, když jsem se jako utrhnutý ze řetězu choval před lety.
Osud mi toto jméno, jimž mě všichni oslovují nadělil. 
Přece jen mám přezdívku, ale ta stejně není o nic lepší.
Toto již nezměním, ale aspoň ta ohavná slova, jenž mne doprovázejí všude, nechci slyšet.
„Proč se se mnou vůbec bavíš, když víš, že nejsem dobrý anděl..?" skočil jsem mu do řeči a čekal na jeho odpověď. Můj pohár trpělivosti pomalu přetékal.
Ta však nepřišla, protože ho něco, přesněji někdo srazil k zemi.
Nestihl jsem se vyhnout a skončil na zemi také.

Zvedl jsem se, ale moc daleko neušel.
„Jsi zatčen za porušení zákonu, stýkání se s temnými démony."  řekl tmavovlasý muž, jenž se tu náhle zjevil a ve stejném momentě už svazoval ruce Williamovi za zády.
Já věděl, že se nic dobrého v mé přítomnosti stát nemůže...
Chtěl jsem něco udělat, nebo snad říct, ale zadržela mě bílá kosa pod mým krkem, která byla pár milimetrů od mé kůže.
Dokázal bych utéct. Určitě bych to dokázal, ale nechci si nadělat ještě větší trable. Nechci zpátky do kobky...
„To jsi ty!" ozvalo se za mnou.
„Označení TY není moc přesné, nechcete mi říct něco konkrétnějšího...?" konečně jsem promluvil a ucítil za sebou muže, který mi také začal svazovat ruce.
Nebránil jsem se.
„A proč mi vlastně ruce svazujete, když se vaše zákony na mě nevztahují?" optal jsem se a sykl, když mi byl pevně utáhnutý kolem zápěstí magický provaz.
Byla to věc, jež mi zakazovala používat magii.
„Jsi zadržen za útok na Serafína." ozvalo se zase za mnou. Záhadný muž se konečně hnul a objevil se mi přímo před nosem.
Byla sice už tma, ale modré oči mě i přes brýle propalovaly, tvrdé jako led, bez jediné emoce.
„Jestli mohu říci pravdu, na nikoho jsem neútočil." řekl jsem polohlasem a doufal, že se kosa alespoň trochu oddálí.
„To ti nikdo nemůže dosvědčit." zavrčel a postavil se zase za mě.
„A teď půjdeš s náma." přidal se do rozhovoru druhý, tmavovlasý muž, jež držel Williama, který se na mě vyděšeně díval.
Můžeš si za to sám.

Nestihl jsem postřehnout, že se přede mnou zjevil portál a bez varování jsem byl do něho dotlačen.
„Tohle nemůžete.." zabrblal jsem, ale věděl jsem, že nemá cenu odporovat.
Nikdy by si mne nevyslechli.

Zelené světlo mě i přes sluneční brýle oslepilo a najednou kolem mě byla jen bílá.
Ta se však pomalu vytratila a mně se naskytl pohled na několik dalších andělů.
„To jsou oni?" prohlédl si nás jeden z mužů.
Vadily mi ruce za zády, ale víc mi vadil blonďák, jenž mě za ně pevně držel. Magické řetězy se mi zařezávaly do kůže.
Nemohl jsem utéct, pokud bych nechtěl o život připravit pár namyšlených dobrých démonů...

Byl jsem donucen jít dál, ale bez toho druhého, tmavovlasého muže a bez Williama.
Jejich přítomnost hned nahradili ti dva, kteří šli přede mnou.

Nacházeli jsme se v nějaké budově.
Bohužel jsem neměl ponětí kde, natož nějaký výhled abych to zjistil.
Strach jsem neměl, ale přítomnost andělů mi zrovna dobře nedělala.
Všude okolo byla bílá, tedy dobrá karma a snažila se dostat přes tu černou, jenž mě doprovázela. Štípala mě v nose.
To zapříčinilo různé ornamenty ve vzduchu, kde se přebíjela tma před světlem.