Waru - Démon smrti [DOKONČENO]

Výkřik

"Velice mě mrzí mé chování." přitiskl jsem prsty na ledové okno.
Věděl jsem, že tam je, ale očividně neví, jestli mi má otevřít. Chápal jsem její strach, ale z nějakého důvodu jsem se cítil provinile.
Ani bych se nedivil, kdyby neotevřela.
"Ach... chápu, už tě nebudu dále zdržovat, moc se omlovám, že jsem ti způsobil potíže." postavil jsem se na parapet a roztáhl křídla.
Byla krásná ledová noc, kde zářící měsíc dohlížel na spící město a jeho záře se odrážela od mých křídel.

Lehce jsem se pousmál, když se ze vnitř ozvaly tiché nemotorné kroky a zavrzání patřící pantům otevírajícího okna.
"Věděl jsem, že otevřeš." přitiskl jsem křídla k tělu a otočil se na dívku stojící u okna. To nebyla vůbec pravda, ovšem měl jsem radost.
"Jestli jsi opravdu zlý, přišel jsi mě zabít..?" špitla a ustoupila od okna. V očích jsem jí viděl strach, ale i odhodlání.
"Jaký bych měl mít důvod?" naklonil jsem hlavu na bok a seskočil z parapetu do nemocničního pokoje.
Ještě o krok ustoupila.
"Mne se bát nemusíš." sklopil jsem zrak a nechal zmizet křídla.

"Chtěl bych tě o něco požádat." přistoupil jsem blíže k dívce menšího vzrůstu.
"O co?" zachvěl se její hlas a do místnosti pronikl studený vzduch venkovního mrazu. Její lehká košile se zavlnila.
"Slibuji, že ti neublížím a nenechám nikoho, aby na tebe pouze sáhl. Nic se ti nestane... Přísahám." pousmál jsem se a prohrábl si vlasy od nervozity. Od kdy bývám nervózní a je mi líto, že jsem někoho vyděsil?

"Nevím jestli ti mám věřit..." špitla.
"Opravdu nejsem zlý, žádného člověka jsem nikdy nezabil..." oznámil jsem ji, to co byla pravda a zajel rukou pod brýle, kde jsem si protřel oko, které mě zasvědilo, jakoby mi chtělo připomenout, co jsem kdysi dávno udělal démonům.
"Co přesně ode mě chceš?" přistoupila blíže a celého mě obešla. Byla sebevědomější, ruce měla zaťaté v pěst.
"To sám ještě nevím..." odpověděl jsem jí popravdě a sledoval její pohyb.

Ještě jednou mě obešla a její prsty se dotkly místa mezi lopatkami.
Nemohl jsem tomu zabránit, když projela prsty mou páteří, a křídla doteď schována v mém nitru se dostala napovrch a zašustila jako listy ve větru. Jemně rozechvěle jsem vydechl.

Uslyšel jsem její udivený nádech.
"Omlouvám se, mezi lopatkami mám tetování, které dokáže křídla vynuceně vyvolat." vysvětlil jsem jí a černé perutě přitiskl k tělu, při čemž se nejníž položená pírka dotýkala mých kotníků. Do pokoje proudil ledový vzduch a pohrával si s nimi.

"Já nevím, jestli mám jít s tebou." dostala ze sebe přidušeně a ta vyděšená malá dívka se vrátila.
Stála stále za mnou a já se pořád neotáčel, zavřel oči a nasával její vůni.
"Prosím..." zašeptal jsem.
"Jestli mi nepomůžeš, něco zlého se stane.. ještě nevím co, ale-",
nadechl jsem se, „ jsem si jíst, že jsou démoni i andělé v ohrožení" otočil jsem se na ni odhodlaně.
"Ale za oplátku... Chci abys mi zodpověděl každkou otázku, kterou dnes vyslovím.., popravdě." řekla vážně, ale lehce se usmála.
Odhodlaně jsem kývl hlavou a zavřel okno, aby neumrzla.

**
"Nemůžu tomu uvěřit, že se bavím s démonem..." špitla a posadila se do tureckého sedu na posteli.
Já seděl na židli a bezmyšlenkovitě hleděl do země. Proč tohle vlastně dělám?
"Vrátíš mi to? Prosím." mnul si nervózně zápěstí. Jak se jí povedlo mi ty brýle vzít...? Třásly se mi prsty.

"Má otázka zněla, jakou barvu mají tvé oči.... Stále jsi mi neodpověděl." zamračila se a rozsvítila malou lampičku na stolku vedle postele.
"Jak jsem pravil... Nevím." vydechl jsem a pohledem zabloudil na stěnu, kde lampička předváděla tmavé stíny místnosti.
Dokonce i židle, na které jsem seděl, se jako obrázek zjevila na ozářené stěně.
Jen můj stín zde chyběl.
"Jak jako nevíš?" vrátila mne zpátky k otázce Victorie.
"Opovaž se mne ještě jednou zeptat, moje oči mají moc zabíjet!" vyštěkl jsem.
„Jestli by tě to i po této větě zajímalo, můžeš to zjistit na vlastní kůži... Při čemž ti vytrhnu duši z těla." zavrčel jsem a černý dým se mi ovinul kolem nohou a hrudi.
Uslyšel jsem její výkřik.
"Omlouvám se." řekl jsem takměř okamžitě, jakmile jsem si uvědomil, co jsem vypustil z úst. Osud přece... Měl bych..

A jakoby jsem na větu, co řekl zapomněl, zvedl jsem hlavu a věnoval ji jeden, jediný pohled. Ozval se další výkřik a v tu chvíli, jakoby se mi čas zastavil před očima.
"Victorie!" vykřikl jsem, po té, co mi došla má hloupost.