Waru - Démon smrti [DOKONČENO]

Tři věže

Pohlédl jsem na Victorii a úlevně vydechl nahromaděný vzduch z plic.
„Co nejdřív bychom měli přijít na to, co se to tu do pekel děje." řekl jsem vážně a chytil ji něžně za ruku, jakoby byla z porcelánu.
„Jsi zraněná?" zeptal jsem se a celou jsem si ji prohlédl ještě předtím, než nesouhlasně zavrtěla hlavou ještě stále otřesená z netvora, jehož rudé zraky se objevily kdykoliv, když jsem zavřel oči. Já nemám strach.
„Pojď, jinak se to ještě vrátí..." otřepal jsem se a potáhl ji za ruku.

Po vyšlapané cestě vedle modré trávy jsme přešli od ušlapané hlíny na štěrkový chodník.
To zvláštní ticho doprovázelo naše kroky a budilo ve mně značné podezření.
Taky jsem neustále usiloval o odpověď ve své hlavě. Proč nás ta nestvůra nechala být? Ví temní démoni největšího a hlavního města, co se za branami potlouká?

Foukal zde studený vítr, který rozčechrával mé sněhobílé vlasy a protkával se kolem černých rohů zdobící mou hlavu.
Victorie měla červené tváře a koukala na cestu před námi. Pramínek vlasů, hladící ji po líci si zastrčila za ucho a podívala se na mě.
V jejích očích jsem rozpoznal nejistotu, strach ale také odhodlání a odvahu. Věnoval jsem ji jeden ze svých jemných úsměvů.
Nechápal jsem to, pouze jsem se na ni usmál a jí se v očích zase roztančily jiskry.
Pomalu jsem se utápěl v oříškových očích, jež v duhovce zdobily zlaté pásky blyštících se ve slunečních paprscích.
Její tvář byla stále porcelánově světlá, bez jediného škrábnutí, dokonalá tak jako nejhezčí panenka v hračkářství.
Hnědé kadeře dodávaly tváři jiskru a plné růžovoučké rty ladily k červeným lícím.
Mohl bych na ni hledět donekonečna...
Usmála se na mě a následně upřela pohled na mohutné temné věže, jež se tyčily uprostřed města jako tři majáky zla. Stoupl jsem si blíže a chytil ji znova za ruku. Podívala se na mě a v ten moment jsem ji políbil. Lehce, jako motýlí křídla jsem se dotkl jejich rtů a odtáhl se. Srdce mi poskočilo a podíval jsem se na ni stejně udiveně, jako se právě dívala ona na mě. Pustil jsem její ruku a uhl pohledem. Co jsem čekal? Ohňostroj a motýli v břiše? Jsi démon smrti... Nemáš právo na city a už vůbec ne na ty lidské.
Victorie mě i přesto chytila mlčky za ruku, za což jsem jí byl vděčný.
„Příště to udělej, až si budeš jistý..." tiše se zasmála a kdybych byl člověkem, dozajista by mi hořely tváře.

Došli jsme až na kamennou cestu, podél které se začaly klikatit malé domky.
Zde už takové ticho není.
Vzadu na náměstí chodí značné množství démonů sem a tam. U domků postávají jiní a mladí démoni si hrají na trávě kousek od nás.
Neupoutáváme pozornost, za což jsem rád.
Victorie sleduje ruch kolem sebe a usmívá se.
Taky se pousměju.

„Temnotu s tebou." usmála se na mě jedna žena s nepatrnými rohy, jež se z poloviny ztrácely v kudrnatých černých vlasech. V rukou držela jakýsi košík a za ní šla dítka sotva po pás vysoká. Mladé, ty které se před pár týdny zrodily z portálu.
Je předem určeno komu připadnou, starší démoni je vychovávají a učí.
Ne že bychom si neužívali tělesné rozkoše, ale děti narozené tímto splynutím jsou velmi velmi vzácné.
„I s tebou." řekl jsem a popíchl Victorii, aby taktéž pozdravila.
„Kampak máte namířeno Liwe?" oslovila mě starým nářečím, které už dávno nepoužíváme. Vlastně už vůbec nepoužíváme naši démoní řeč v rozhovorech.
Naučili jsme se lidskou mluvu, aby nám rozuměli, když jim něco šeptáme do ouška.
Naší řečí jen píšeme, protože je zbytečné učit se lidská písmena.
Odpověděl jsem ji našim jazykem.
Victorie mě nechápavě pozorovala, ale nedala to na sobě až tak znát.
„Ale Liwe! Copak nevíš, co se děje?" podívala se na mne lítostivě a šokovaně.
Nesouhlasně jsem zavrtěl hlavou.
„Centrála je zavřená Liwe, uvnitř se děje něco strašného. Zaslechla jsem, že z portálů vystupují místo našich dětí nějaké ohavnosti.
Jsou to zrůdy! Strážci se je snaží zadržet.
Před centrálou je několik magických zdí, aby se To nedostalo ven. Nic víc nevím" řekne a koukne na mě ustrašeně.
„Drž se od centrály dál, děje se něco velmi zlého." řekla znova, rouzloučila se i s Victorií a i s malými odkráčí pryč.
Podíval jsem se na Victorii zkoumavým pohledem.

„Proto byla brána zavřená." nadechl jsem se a zatahal ji za ruku, aby se zase rozešla.
„Jak chceš projít přes strážce a zdi?" zeptala se mě Victorie, když jsme míjeli další domky.
Neodpověděl jsem, protože jsem tím byl už dávno zaneprázdněný v myšlenkách.
Já bych se tam dostal, ale Victorie ne...

Dorazili jsme na náměstí. Bylo tu méně démonů, než u domků v pozadí.
Všichni se drželi dál od centrály.
Byla obrovská. Snad dvakrát větší než u dobrých démonů.
Možná i větší než si pamatuji a to jsem byl v ní uvězněn před malou chvílí.
Victorie unešeně sledovala černou. mramorovou stavbu až její pohled spočinul na zeď, jež vlastně byla jen směsicí černé karmy a magie. Tohle Victorie viděla stejně jako já.
Stáčela se v několika prstencích kolem centrály a kolem postavili strážci s prokletými zbraněmi v rukou.

Nadechl jsem se a následně vydechl.
„To bude dost náročné...." zamumlal jsem si pro sebe.
Doteď světlounké nebe zahalila šeď, jež se rozprostřela kolem celého města.
Najednou bylo všude šero, jakoby se chystalo něco velmi zlého.

Pustil jsem Victoriinu ruku a došel k prvnímu strážci, na kterého jsem u magické zdi narazil.
„Potřebuji se dostat do centrály." řekl jsem klidně a zadíval se do jeho tmavých očí.
„To nepůjde, zde je vstup zakázán." odvětil.
„Smím se zeptat proč?" snažil jsem se dozvědět se více.
Nesouhlasně zatřásl hlavou.
Víc jsem z něj nevypáčil a vrátil se za Victorií.
„Budeme si muset probít cestu, nebo se tam dostat vrchem." řekl jsem jí a zvedl jsem hlavu, abych se zadíval na tři dominující věže.
Na ně už magické zdi nedosáhnou.

„Když poletíme, všimnou si nás tak i tak..." řekla a opřela se o zeď, u které jsme teď stáli.
„Takhle ale způsobíme rozruch." podotknu a nervózně jsem se podrbal na zátylku.

„Hmmm, myslím, že nejlepší bude to nechat na noc. Ve tmě to bude mnohem jednodušší." po nějaké době jsem prolomil ticho a dlouze se zadíval na Victorii, jakoby snad byla odpovědí na všechno.
„Najdeme si nocleh a využijeme moment překvapení. Musíme se tam dostat za každou cenu, ano?" řekl jsem a zase se chytil její ruky. Jako bych se ji neustále musel dotýkat, jako bych hledal pouto mezi námi a snažil se ho pochopit.
„Možná by bylo zítra už pozdě." řekl jsem potichu ustaraně.
Souhlasně pokývala hlavou a usmála se na mě.

--------
Liwe - [Livue] = Chlapče