Waru - Démon smrti [DOKONČENO]

Otázka

„Victorie." hlesl Waru a klopýtl vzad, aby se postavil přede mne.
„Tohle, tohle není hra." zašeptal a sledoval hada, který znova zasyčel, ale neútočil. Sledoval nás.
„Ne, tohle opravdu není hra Waru." hlesla jsem a dala si záležet na jedu v mém hlasu a slovech. Zavrčel a já zaťala ruce v pěst a žduchla do něj.
„Co uděláš, když neposlechnu? Taky MĚ ZABIJEŠ?!" rozkřikla jsem se, had nehad. Waru na mě konečně upřel ty děsivé oči plné smrti a polkl. Jednou, podruhé... Jeho oči spočinuly na náhrdelníku - Armarosovém náhrdelníku s rubínem uprostřed.
„Já ho nezabil." řekl a kopí v jeho rukou zmizelo. Had na nás upíral zářivé oči a jazykem ochutnával vzduch. Jakoby čekal, až domluvíme...
Místo odpovědi jsem povolila zatnuté prsty a bez většího přemáhání Waruovi darovala políček, až se mu otočila hlava na druhou stranu a had zasyčel, stejně jako Junaa.
Byla jsem zlostí bez sebe.
„Už nikdy..." vydechl a v jeho tváři se mihl vztek.
„Neříkej mi, co můžu nebo nemůžu dělat." odsekla jsem a sledovala, jak si promnul tvář, na které se mu objevil obtisk mé dlaně pod vší tou krví a špínou.

Už jsme nemluvili a had se konečně pohnul. Zasyčel a skoumavě sklonil mohutnou hlavu blíže k nám.
„Sss~ Kdo ss~se opovážil otevřít ty dveře?" zasyčel najednou a jeho hlava se jen blýskala různými barvami. Ono to mluví?
„To jsem byl já." řekl Waru a narovnal se.
„Sss~ ty?" zeptal se had a jeho tělo se kolem stěn zavlnilo, když je začal obtahovat a kosti na zemi pod jeho váhou praskat.
Waru kývl a sklonil hlavu v tichém podřízeném gestu.
„Pusť nás prosím k portálu." zněla jeho slova, když oči zvedl z podlahy a zadíval se na bílého hada.
„Sss~ To ale nemůžu, jedině, že mi odpovíš~ššš na mou hádanku...sss~" zasyčel plynule a s náznakem pobavení.
„A když ne?" zeptala jsem se já. Cítila jsem se silná, i když mě had propaloval pohledem. Neměla jsem strach. Už ne.
„Tak vás sss~ zabiji a sežeru." odpověděl klidně had a vrátil rozeklaný jazyk do tlamy dřív, než jsem stihla rozpoznat jeho barvu.
„Mluv." přikázal hadovi Waru a najednou se kolem nás stáhla smyčka z obrovského vlhkého těla hada. Vykřikla jsem, když nás obtočil svým tělem a začal nás obrovským náporem drtit. Přidušeně jsem zaklela a tloukla holýma rukama do šupin. Nebyli mi to nic platné a proto jsem zvedla pohled k hadí hlavě, která teď byla jen pár stop od našich. Waru taktéž sledoval hada a jednou se podíval na mě, ale zase ucukl, když had začal syčivě mluvit.
„Sss~ Vždycky je první, nikdy poslední. Bez něj nic nekončí, protože nic nemůže začít. Co je to?" odtáhl hlavu a jeho tělo se kolem nás začalo nanovo stahovat.
„Dochází Vám časss~" řekl pobaveně had.
Waru se sýpavě nadechl a začal lapat po dechu, který mu byl vytlačován z plic. Otočil ke mně hlavu a v tu chvíli se změnil v černou mlhu. Hadovo tělo se zachvělo a had otevřel tlamu a odhalil dva dlouhé ostré zuby, z kterých odkápavala fialová tekutina, jež se mu leskla i v tlamě. Znovu zasyčel.
„Vrať ss~se, než ji rozdrtím! sss~" řekl jedovatě had a smyčku kolem mě utáhl. Možná bych i křičela, kdyby mi nedocházel vzácný kyslík. Pohled se mi zamlžil.
Waru se najednou zhmotnil kousek od hada po mé pravé straně. Lapal po dechu a upíral na něj oči.
Had jen znovu zavřel tlamu a jeho svítivé oči se upřely do mých.
„Jak zvlááštní bytossss~t, ani zdaleka tak člověk jako...-" hada přerušil Waru.
„Mlč!" vykřikl a had se zvesela zahihňal bez toho, aby otevřel ústa, což vlastně dělal celou dobu.

Před očima jsem měla mlhu a jiskřičky a v hlavě měla jen jeho otázku. 'Vždycky je první, nikdy poslední. Bez něj nic nekončí, protože nic nemůže začít.'
Nemohla jsem přijít na otázku, nemohla, odpověď, jakoby se ztratila.
„Slibuješ, že když opdovíme na otázku, pustíš nás k portálů?" zavrčel Waru, jehož rohy se leskly v matném světle a v záři hadových očí.
„Zajistéé ~ sss." odpověděl had.
Jeho hlas mi zněl jakoby v dáli. Pomalu jsem upadala do temnoty, do hluboké prázdnoty, která by mě aspoň na chvíli přinutila si odpočinout. Od všeho, co se dnes stalo.
„Victorie!" vykřikl zoufale Waru.
„To je konec." vydechla jsem k němu ochraptěle z posledních sil. V hlavě mi tepala bolest a touha po vzduchu se stupňovala. Černé skvrny se mi objevovaly a zase mizely před očima stejně jako svět okolo. Tohle je opravdu konec, ten had nás sežere a všechno bylo k ničemu, všechno.

„Victorie!" ozval se zase Junaa, tak hlasitě, abych ho slyšela. Jeho hlas ale nezněl zoufale, spíše radostně. Spadla mi hlava na stranu.
„Sss~ Tak jaká je tvá odpověď?" zeptal se had a jeho jazyk se zase objevil ve vzduchu, když zasyčel.
„Má odpověď je ZAČÁTEK." prohlásil Waru. Začátek?
Vždycky je první, nikdy poslední. Bez něj nic nekončí, protože nic nemůže začít....
Ano, opravdu.
Hadův stisk povolil a moje tělo se konečně uvolnilo a do plic se mi nahrnul zatuchlý, vlhký vzduch. Bylo mi to jedno, lapala jsem po dechu a snažila se udržet oči otevřené.
Černé skvrny pomalu mizely. Tak nehorázně mě pálilo hrdlo a byla jsem tak zabraná vlastním dýchaním, že jsem si nevšimla Waruových rukou, které mě zvedly z bílých kostí na zemi.
Nevnímala jsem ani hada, který se s další větou, která se mi nedostala k uším začal odtahovat do jedné ze stran místnosti. Před očima jsem měla jen pestrobarevné šupiny na jeho hladkém bílém těle.