Waru - Démon smrti [DOKONČENO]

Zrcadlové bludiště

Se zadrženým dechem jsem se vyhl prvnímu záblesku sílící magické kouli, která vybouchla těsně u mé levé ruky. Měla fialovou barvu a jakmile se rozplynula, dívka, která ji po mně nejspíš vyslala, zaútočila znovu.
Stále mi něco říkalo, abych se jim nedíval do očí, ale to znamenalo, že mě tohle všechno zdrží.
Victorie...
Fialová magie byla vzácná. Dokázala na chvíli omráčit nepřítele, avšak neuměla zranit, což asi všechna magie, bez magických zbraní. Až na výjimku té mé.

„Prosím... Nechte mě projít." řekl jsem polohlasem a ruce nastavil před sebe, při čemž dlaně mířily na ně.
Nikdo neodpověděl, nikdo ani neustoupil. Bylo jich deset a já sám.
Už se nikdy nevzdám, přesně tato věta svírala mé srdce v zámku.
Nádech... Výdech.
Zavřel jsem oči a na těle ucítil povědomé teplo, jež jako voda proudilo od srdce ke konečkům prstů na rukách, které jsem křečovitě držel před sebou. Jsem stvůra.
Tělem se mi prohnalo značné množství síly, které na dlaních přímo pálilo. V ten moment jsem otevřel oči a udiveně zíral na své ruce, neboť z nich jako oheň sálala temná síla, která se svíjela u mých rukou. Byl to zvláštní pocit, a najednou jsem věděl, co přesně dělat. Zdálo se mi, že tento pocit odněkud znám, jako bych objevil dávno ztracenou schopnost.
Rozkročil jsem se na zašlé kamenné dlažbě a hleděl upřeně před sebe, kde se chodba postupně zahalila do černé, husté mlhy.
„Co se to děje?" vykřikli, když se kolem nich omotala má magie. Bohužel jsem to nevěděl ani já sám.
Rukama, jako bych snad plaval jsem ladně mlhu rozvířil a přede mnou se objevily železné dveře, které oni démoni předtím střežili. Na nic jsem nečekal a do dveří vběhl. Nebyly zamčené.
Když jsem opustil chodbu, jako lusknutím prstů se magie rozplynula a propustila démony, kteří omámeně spadli na zem, jako přezrálé švestky.

Objevil jsem se v místnosti, která byla plná zrcadel. Na stěnách, podlaze, dokonce i na stropě. Zrcadlové bludiště.
„K čemu zrcadla, když se v nich démoni nevidí?" zeptal jsem se sám sebe udiveně.
Najednou jsem uslyšel výkřik.
„Victorie!" rozběhl se okamžitě napříč zrcadly.
Narazil jsem a dopadl na další zrcadlo pode mnou.
„Je to past?" napadlo mě.
Zvedl jsem se a poslouchal, jestli ještě něco neuslyším, byť jen šepot, namáhal jsem své uši, ale marně.
Nebylo to tak lehké, jak jsem myslel. Znovu jsem narazil. Jako uvězněné zvíře jsem bloudil a narážel do zrcadel, jakoby tu ani východ nebyl.

Nastavil jsem před sebe ruce a pomalu se vrhl do prostoru. Našlapoval jsem jako kočka a ujistil se, že znova nespadnu. Bylo tu hrobové ticho, slyšel jsem jen svůj vlastní dech a kroky, které potichu našlapovaly na zrcadlovou dlažbu.
Kolem se vířila temně černá karma, ale v zrcadlech po ní nebyla ani známka. V zrcadlovém bludišti bylo světlo, které se od stěn odráželo.
V tu chvíli mě to napadlo.
Jako před tím jsem nastavil ruce a nechal magii volný průchod. Ve vzduchu se utvořily různé obrazce a proplouvaly dále světlou chodbou.
Na rtech mi pohrával úsměv, když jsem se bludištěm znovu rozběhl. Magie mi ukazovala, kudy jít.

Musíš dýchat Kiro - tak mi říkal. Kira v našem jazyce znamená "bílý, čistý".
„Ale ono je to těžké Trissashi." stěžoval jsem si a zase si sedl na zaprášenou zem. Slunce tady nemilosrdně žhnulo rozpálenou zem a sluneční paprsky pálily na kůži. Schovával jsem se tu, a on jediný ve mě viděl něco, co ostatní démoni ne.
„Život je těžký Kiro..." zašeptal a postavil se za mě.
„Proto se mu musíš postavit a bojovat za to, aby jednoho dne byl lehčí než pírko." dotkl se mě a pobídl, abych pokračoval. Má důvěra k němu byla vším, co jsem měl. Sic jsem ho nemohl vidět, ale i tak jsem mu věřil a znova natáhl ruce. Byl to stejný pocit, jako jsem zažíval teď, když se mi v srdci uhnízdila magie, spolu s Trissashem.

„Victorie!" zakřičel jsem na ni, když jsem vyběhl zpoza zrcadel a uviděl ji.
Stála na mramorovém schůdku a hlavu měla svěšenou. Z očí jí tekly slzy, neslyšela mne.
Byla zde jakási neviditelná bariéra.
Za ní stáli démoni, kteří ji vedli do portálu před ní. Měl tmavě modrou barvu a zlostně se svíjel na hranici mramoru, jako rozbouřené moře.  Chtěl jsem se za ní rozběhnout, ale jakmile jsem vykročil směrem k ní, uslyšel jsem výstřel a v tu chvíli se mi podlomily nohy. Vykřikl jsem bolestí a chytil se za poraněnou nohu. Stehnem mi projel náboj.
„Zatraceně." sykl jsem, když se mi začala točit hlava.
„Nikam nejdeš." ozval se za mnou křiklavý hlas.

Stanovený zákon, kdy člověk zřít svět démonů nemůže, neboť porušuje rovnováhu, mezi dvěma světy, bude popraven.