Waru - Démon smrti [DOKONČENO]

Černá skříňka

Bedna byla určitě stará, s velmi silnou vrstvou prachu, který výčepní sfoukl, jako svíčku na dortu a důsledkem toho se prach všude rozvířil.
Victorie párkrát kýchla a nespouštěla oči z bedny.
V místnosti panovala pochmurná nálada, pár démonů si šeptalo mezi sebou a celková atmosféra nepůsobila zrovna moc příjemně.
„Mohu se ještě zeptat, jak přesně tato vymoženost funguje?" usmál jsem se a uvolnil vedle sebe místo jednomu z pozorovatelů, který mi celou dobu dýchal za krk.
Byl to muž, nebo spíše hora svalů s jizvami, kterými měl posetý celý obličej. Mou pozornost upoutávaly jeho oči, neboť rudě zářily. Růžky měl malé, sotva byly pod hnědými kadeřemi vidět.
Victorie ucouvla a otřásla se strachem při pohledu na onoho démona.
„Opravdu je to dobrý nápad?" špitla.
Nechtěl jsem, aby se bála, ale nebyla jiná možnost, jak sehnat něco k jídlu.

„Je to jednoduché, musíš do toho  praštit, co největší silou. Pokud ovládáš magii, můžeš ji použít." utřel si ruce do do kalhot a rozpřáhl se.
Victorii jsem radši odtáhl z jeho blízkosti dál, ještě před tím, než udeřil.
Byla to pořádná rána, celý pult se otřásl a prázdné skleničky popadaly ze stolu dolů. Celým hostincem se roznesl zvuk tříštícího se skla.
Černá bedýnka však po ráně neměla ani škrábnutí.
Párkrát modře zablikala a hologramem se nad ní objevily znaky.
Tyto znaky, pro dívku vedle neznámé, značily číslo vysoké, o čtyřech číslicích.
Démon se zamračil a udělal pár neohrabaných kroků do zadu, až pod jeho vahou zavrzala podlaha.
„Moc sis nepolepšil Denile, budeš ještě platit škody." podíval se na něj démon za pultem a sesbíral ty největší střepy, které ze skleniček zbyly.
„Takže, když překonám rekord toho chlapce, budu mít dnes vše zadarmo?"  
postavil jsem se k černé skříňce a protáhl se.
„Nedělej si velké naděje panáčku, od té doby, kdy přišel ten kluk, který byl bezpochyby jeden z nejsilnějších  démonů v Eldolasu, uplynulo několik set let a ještě ho nikdo nikdy nepřekonal." uchechtl se výčepní a střepy hodil do koše.
Zvědaví démoni dál přihlíželi a po většině času pokukovali po Victorii.
Jestli na to přijdou, že ONA není démon... Dopadne to špatně.

V tmavém kutlochu, kde sotva prokouklo pár slunečních paprsků se dalo napětí jen krájet.
Ještě jednou jsem pohlédl na Victorii s klidnou tváří a posadil se na barovou židli před skříňku.
Vypukl smích, když jsem se černé bedýnky dotkl jemně ukazováčkem.
  „Co si myslí, že dělá?" přidal se k ostatním i Denil.
Jenže po chvíli, zcela nečekaně pro ostatní, se pod mým prstem objevila černá kapička o něco menší než nehet a z nenadání se rozprskla. Jakoby někdo rozsypal pytel s černou moukou.
Všude se rozvířila černá karma s magií a vše, co nebylo přibité k podlaze se roztřáslo, díky čemuž popadlaly židle a někteří démoni úlekem také. Někteří se rozkřičeli a jiní pevně drželi své krýgle s alkoholem
Odtáhl jsem se od černé skříňky, která zablikala tentokráte červeně a všichni démoni obrátili udivený pohled na mě.
Popotáhl jsem si brýle ke kořenu nosu a podíval se na černou skříňku.
Číslo, které se později nad krabičkou ukázalo mělo tolik číslic, že se málem nevešlo nad barový stůl. Usmál jsem se jako pravý démon s neskrývaným potěšením a v šeru zasvítily mé ostré zuby.
Všichni kolem stáli jako omráčení a výčepní měl bradu málem až u země. Musel jsem se zasmát.
Věděl jsem to...

**
Victorie do sebe házela jedno sousto za druhým a já se jen usmíval a pozoroval ji. Na stole jsme měli snad všechno, co tento podnik nabízel.
  „To je výborné!" podívala se na mě s plnou pusou s rozzářenou tváří.
Démoni stále nemohli uvěřit svým očím a pozorovali nás při každém pohybu.  Já nic nejedl ani nepil, nechtěl jsem.
Když Victorie dojedla a dopila, zvedl jsem se od stolu a nahl se k výčepnímu u baru.
„To já jsem ten chlapec." zašeptal jsem mu do ucha sladce a spolu s Victorií opustil bar. Slyšel jsem výčepního cosi blekotat, ale to už jsme byli venku na čerstvém vzduchu.

„Docela se tě začínám bát." přiznala Victorie venku a věnovala mi úsměv od ucha k uchu. Znervozněl jsem.
„To snad nemyslíš vážně." špitl jsem a dal své nohy zase do pohybu.
Byl jsem unavený a rozhodl se dneska někde přečkat noc.
I když bylo slunce před chvílí nad námi, začínalo se stmívat.
Čas tu plyne jinak, než na Zemi.

Netrvalo dlouho a oba dva se ocitli mimo město. Bohužel, bez peněz jsem do žádného hostince vtrhnout nemohl a museli jsme zvolit jinou variantu.
Nakonec jsme oba zavřeli oči při západu slunce v koruně jednoho vysokého stromu.
„Dobře se vyspi, zítra nás čeká dlouhá cesta." pošeptal jsem Victorii do ucha a pohladil ji po vlasech.

Než mě uvrhli do žaláře, prošel jsem si druhým peklem.
Týrali mě, bili, mučili... Celé dny, dokonce týdny.
V tu dobu jsem si myslel, že by bylo lepší prostě zemřít, ale já se nevzdal.
Podle všeho mi bylo pouhých čtrnáct let. Byl jsem nejmladším démonem, který se kdy dostal do vězení.
Nepamatuji si tváře těch, co mi způsobovali bolest, vlastně si pamatuji jen to, jak mě mučili. Způsobovali mi hluboké rány prokletými zbraněmi, kopali do mě, lámali kosti a nechávali mě celou tu dobu o hladu. Kvůli pokusům má kůže přišla o veškerý pigment a vlasy se zabarvily do sněhově bílé, což mi zůstane po zbytek života. Vráželi mi železné šrouby mezi lopatky, aby mi zabránili v růstu a  aby mi způsobili bolest ještě větší, neboť přesně tam se nachází nervy křídel.
   Byl jsem šťastný, když mě poslali do žaláře. V ten den jsem si vybudoval nenávist ke všem démonům.
Bohužel teď nejsem schopen někomu úmyslně ublížit, nechci být stejný jako oni...
Chci být lepší, možná proto tento prohnilý svět zachraňuji.