Waru - Démon smrti [DOKONČENO]

Vrátíš se?

Ani nevím, kde se tyhle zvuky vzaly, ale vrněl jsem jako kočka.
„Pane bože." zašeptala.
„S ním nemám nic společného." zabrblal jsem a zase zavrněl.
Najednou její ruce zmizely a já mohl zvednout hlavu.
„Nedali mi nějaké silné prášky?" přemýšlela nahlas.
Protočil jsem nad touhle myšlenkou oči, ale to nemohla přes sluneční brýle vidět.
„Tak kdo jsi?" zvedla hlavu.
„Démon." usmál jsem se a přistoupil jsem o krok blíže k ní.
„C-cože?!" vykřikla a chytila se za pusu.
„Nekřič." zašeptal jsem s pobaveným tónem. Snad nikdy jsem s člověkem nemluvil.
„Jak si vyskočil z toho okna, jak to že se ti nic nestalo?" prohlížela si mne. Bavila mne její nevědomost.
V tu chvíli jsem se k ní otočil zády a roztáhl svá křídla v plné své kráse. I když už byla noc, byla stále vidět a zabrala půlku místnosti.

Usmál jsem se, když jsem slyšel její udivený tón, kdy stále opakovala nesmyslná slova dokola.
Pomalu jsem se k ní otočil čelem, tak abych nic neshodil a užíval si fascinovaný výraz dívky sedící na posteli.
„Můžu si sáhnout?" kulila na mě oči a natahovala ruku.
Váhal jsem, ale nakonec kývl a přistoupil ještě blíže. Nic mě to stát nebude.
Její prsty se dotkly konců černého peří a cestovaly po obvodu, až do středu vnitří a zároveň nejcitlivější části.
Cukl jsem sebou, lechtalo to.
Neznal jsem ty pocity, nikdy na mě nikdo nesahal s takovou něhou, ale zároveň to bylo i příjemné.
„To je jako z filmu." promluvila do ticha.
„Promiň, že - že jsem ti způsobil potíže." tiše jsem zašeptal.
„To je dobrý.., řidič stihl rychle zabrzdit... Mohlo to dopadnout i hůř." odpověděla a stále mě hladila po křídlech, než jsem odstoupil.
Ještě chvíli a dovedla by mě k šílenství.
„Opravdu se mi nezdáš?" snažila se ujistit dívka.
„Jsem opravdový." zašklebil jsem se.
„Jak se vlastně jmenuješ?" zeptala se následně.
„Waru." řekl jsem jednoduše a zamračil se za tím ohavným jménem.
„A ty?"
„Victorie." usmála se.
Chvíli jsme na sebe tiše hleděli.
Do místnosti proudil studený vzduch, což mi připomnělo, že už budu muset jít.
„Mohu se zítra vrátit?" přišel jsem k parapetu a ladně se na něho vyhoupl.
„Přijď." odpověděla Victorie a zachumlala se do peřin.
„Opravdu se vrátíš?" zeptala se.
Věnoval jsem jí krátký úsměv a skočil dolů.
 Nadechl jsem se studeného vzduchu.
Co se to se mnou dělo? Nikdy jsem se takhle nechoval.
To je absurdní!
Cítím se poníženě, ale zároveň...

Šel jsem ulicí s hlavou sklopenou a nechával si ji zaplňovat myšlenkami.
Kdyby jen na mě někdo zezadu neskočil, přemýšlel bych dál.
  Když jsem se vyhnul pádu a udržel rovnováhu, přisunul jsem si brýle výše a zahleděl se na postavu, jenž mě málem srazila k zemi a zamračil se.
„To jsi ty..." pronesl jsem a bez většího zájmu a pokračoval v cestě.
„Myslel jsem si, že už tě neuvidím!" zavýskal radostně hnědovlásek a následoval mě.
„To jsem si myslel také." zabručel jsem a zrychlil v tempu.
Nepatrně jsem se na něj podíval a všiml si luku, jenž dřímal v rukou. Už dávno jsem zjistil, že je Labrit.
Labrit, je postavení dobrého démona, jenž zabíjí ty zlé.
Většinou se pozná podle bílých křídel s nádechem modré, ale hlavní znak je luk, který má vždy při sobě.
Je hloupý, že mne nebere za nepřítele, nýbrž za "kamaráda".