Waru - Démon smrti [DOKONČENO]

Tvá minulost

Kroky se zastavily a město se vrátilo na chvíli do poklidné večerní hodiny. Ale jen na chvíli, než Ten za mnou promluvil.
„Čekal jsem na tebe." ozval se jemný mužský hlas a následně zdlouhavý a hlasitý povzdech. Naježily se mi chlupy na krku.
„Myslel jsem, že budeš mít více rozumu, Syne Smrti." řekl medovým klidným tónem a to mě přinutilo se otočit. Pomalu, aby si nemyslel, že na něj chci zaútočit.
Než jsem si ho stihl prohlédnout, něco mi hodil k nohám, kvůli čeho jsem sklonil hlavu na mramorovou podlahu náměstí.
„Tu máš, vem si to, než uděláš něco nepředvídatelného." řekl skoro až mile něžným hlasem, který byl až moc láskyplný na někoho, kdo mě zřejmě přišel zabít.
U mých holých chodidel ležely brýle.
Sluneční brýle, s černými skly tmavšími snad než černá karma.
Pousmál jsem se a zvedl je z lesklého povrchu dlaždic a prohlédl si je, jestli to není nějaká léčka.
„Musíš mne odněkud znát Anděli." dovtípil jsem se a onen "dárek" si nasadil na oči a konečně se na něj zadíval.
A měl jsem pravdu...
„Věř nebo ne, ale znám tě lépe než ty sám." zavrněl a usmál se.
Je vysoký, vyšší než řada démonů.
Měl na sobě světle modrou košili, kalhoty a lakérky. Dokonalá podoba nějakého lidského podnikatele.
Jeho světlé vlasy mu sahaly až k lopatkám, zapletené do mohutného složitého copu.
Dobří démoni si odjakživa zakládali na svých vlasech. Podle nich je jejich délka symbolem moudrosti a stáří, neboť jako všem démonům z nějakého důvodu rostou nesmírně dlouhou dobu. Jejich zákon sděluje: „Ten, jež podvedl svou zem a ten, jež se dopustil hříchu budou vlasy - jeho pýcha zkrácena do hanebné délky, aby všechen démon zřel, čeho se provinilý dopustil."
Uši po stranách hlavy byly špičaté, tak jako mé a zuby jako jehličky se mu třpytily ve světle hvězd. Jeho oči v barvě rubínů mě pozorovaly a odhadovaly. Úzký nos, ústa vytvarovaná do úsměvu. Kolem něj ale ani náznak dobré karmy.
„Co jsi zač?" chtěl jsem ucouvnout, ale zabránila mi v tom stěna.
„Ach ano, jsem Anděl." povzdechl si. „-a  nepřišel jsem ti ublížit." v očích se mu až nepřirozeně zalesklo a pokračoval. Nakrčil jsem nesouhlasně nos.
„Pochopil jsem, proč tohle všechno děláš a něco na tom bude. Možná jsi chytřejší, než jsem si myslel, což mě více než potěšilo. Snad už mám i důvod, proč tě doprovází ta lidská dívka." odvrátil ode mě pohled a zadíval se jejím směrem. Hrklo to ve mně a srdce mi začalo zběsile tlouct.
„Neměj strach příteli, nic jí není, stále se schovává za tím domem." ujistil mě. Jak mu ale mohu věřit?
„Ale zpět k tématu. Jsem členem zasedací rady Dobrých démonů, která funguje už bezpočet let, ba i staletí.
Tvůj výstup v Centrále mě poněkud zneklidnil, protože jsi ji srovnal se zemí." podíval se na mě přísným pohledem. „A před pár dny, kdy se po tobě slehla zem se k nám donesla zpráva o prapodivných bestiích z jiného světa, které začaly procházet portály. Došlo mi, že si nás vlastně zachránil. Ale nevím, co tě k tomu vedlo. Jak jsi to mohl tušit?" zeptal se stále stejným tónem, který byl klidný a laskavý, jakoby chtěl, abych mu začal více důvěřovat. Pořád jsem měl pochyby a držel se na pozoru.
„Dokážu usmrcovat pouhým pohledem. Myslím, že by ti mohlo dojít, že jsem zvláštní ve všech směrech." odpověděl jsem, protože jsem se rozhodl, že "Osud" si nechám stůj co stůj pro sebe.

Jen si zase povzdechl a pousmál se.
„Ovládám mocná kouzla, dokážu skrýt svůj původ a v tomto temném prostředí vydržím déle, než ostatní." řekl a o pár kroků se ke mně přiblížil.
„Je mi tolik let, abych tě znal už od dětství." řekl sladce a sledoval každý můj nepatrný pohled.

Magie vystoupila z mých dlaní a divoce zaprskala jako rozčílená kočka. Jako obrovská kočka schovaná v lesích.
„Ach, ty snad nechceš slyšet, proč si nepamatuješ začátek svého života?
Proč jsi jiný? Nebo jaká je tvoje minulost, o které nemáš ani ponětí?"
usmál se a v očích mu zaplál oheň tak divoce, jako temná magie kolem mě.
„Spíše bych chtěl vědět, co tu děláš." zamračil jsem se.
„Chci ti pomoci." odpověděl lehce a pohotově.
„A chci ti říct o tvé minulosti." řekl po chvíli.
„Co je s mou minulostí?" sledoval jsem ho už krapet rozčíleně a myšlenky mi hlavou jen létaly.
Nemůže si přece vymýšlet, musí o mně něco vědět, to co já ne. Zdržuje mne snad?
Zářivě se usmál.

„Je normální, že si nic nepamatuješ.
Tvůj příběh začal už dávno.
Bylo ti jen pár let, ale svou inteligencí jsi předčil ostatní, byl jsi anděl, anděl s bělostnými perutěmi bílými jako čerstvě napadaný sníh.
Možná ti to přijde nemožné, ale opravdu tomu tak bylo.
Byl jsi štědrý, milý, chytrý chlapec, kterého každý z dobrých démonů miloval a znal.
Však jednou, v té nejtmavší noci se někomu tvůj život znechutil, jako bys ho snad zastínil...? Nevím, opravdu nevím, proč to udělal, ale v té noci byl spáchán zločin.
Našli tě až ráno, zavražděného ve tvém pokoji. Tvoje smrt otřásla celým královstvím.
Však byla tu ale naděje.
Ti nejvyšší ze všech andělů prohlásili, že v tobě přece jen něco z duše zbylo a proto, se rozhodli přivést tě znova k životu.
Byl to sice jen experiment, který měl málo k úspěchu, že by se vydařil, ale
stal se zázrak, jestli by se to tak dalo říct... Znovuzrodil si se jako ďábel.
Při tvém oživení přišlo mnoho andělů o život.
Tvá čistota byla pošpiněna, mysl zatracena a tvá duše zničena. Něco bylo špatně.
Bílá se změnila v nekonečnou tmu a v nejskrytější zlo.
V ten den jsi utekl a nechal po sobě jen úzkost a utrpení.
A teď stojíš tady, jako černý anděl." vyložil mi příběh, jakoby se ho snad týdny učil.

Vykulil jsem oči a doslova a do písmene zkameněl. Nemohl jsem ze sebe dostat jediné slovo.
Já a anděl? Vydralo se ze mě nepříjemné a varovné zavrčení.
„LŽEŠ!" vychrlil jsem ze sebe zlostně, jakmile jsem našel dech.
„Musíš si ze mě utahovat!" magie vzplanula jako temný oheň a začala olizovat magickou zeď za mnou a syčela na toho sprostého lháře.
Všichni lžete, všichni jste zkažení. Všichni si zasloužíte trest.
----

Zdravíčko!
Tak co? Co říkáte na novou kapitolu? Věříte mu? Napište názor do komentářů ~